V Městské knihovně v Praze ožijí třináctého ledna divoČINY a stejnojmenný dokumentární film odvysílá v prosinci i Česká televize. Režisér Jan Svatoš nás ve svém snímku zavede do nejzazších koutů českého pohraničí i našeho svědomí. Diváci se podívají na zasněžené beskydské hřebeny, ale např. i do Žofínského pralesa, do kterého má veřejnost vstup zakázán. Snímek mimo jiné ilustruje činnost Vlčích hlídek, které usilují o návrat velkých šelem do české krajiny.
V těžkém terénu se štáb musel pohybovat na sněžnicích. Foto: Jan Svatoš
|
Další premiéry filmu se uskuteční: středa 29. ledna 2014 ve 14,15 h |
Filmem divoČINY režisér Jan Svatoš dokončil v koprodukci s Českou televizí svůj čtvrtý dokument. Ten má za sebou velmi záhy již první úspěch – České filmové centrum ve spolupráci s Institutem dokumentárního filmu jej vybralo mezi 25 nejzajímavějších dokumentů pro nadcházející sezónu. Při jeho tvorbě filmaři najezdili po České republice přes 7000 km. Místa, která navštívili, ležela mimo značené stezky, k některým se museli vracet i opakovaně.
DivoČINY jsou absolventským filmem Jana Svatoše, kterým zakončuje magisterské studium na Filmové Akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Autora ovlivnil i bohužel již zesnulý profesor Bohumír Prokůpek z pražské FAMU, kterou Svatoš absolvoval v roce 2010. Právě jemu patří věnování na konci filmu. „Díky Mirkovi jsem si poprvé položil otázku, proč se lidé a vlastně i já sám, otázkou divočiny vůbec zajímáme. A právě díky půlročnímu natáčení jsem na tuto otázku nalezl odpověď…“
Vizuální esej prostřednictvím lidských i zvířecích příběhů představuje divočinu zcela netradiční formou - jako kulturní fenomén oproštěný od aktivistických tendencí. Zcela unikátní formou jsou zobrazeny velké šelmy a zubři, které autor do divočiny symbolicky „vypustil“. „Jako filmař jsem si mohl dovolit vytvořit kinematografickou divočinu, ve které se znovu bok po boku potkávají už jednou vyhubení tvorové …“
"Jako filmař jsem si mohl dovolit vytvořit kinematografickou divočinu, ve které se znovu bok po boku potkávají už jednou vyhubení tvorové …" Foto: Jan Svatoš
Jan Svatoš se při putováním za vracející divočinou vydal i mezi Vlčí hlídky do Beskyd. Rozhodli jsme se proto položit mu pár otázek, abychom se dozvěděli, proč se na toto „putování“ vydal i co mu přineslo.
Kde se zrodila myšlenka na divoČINY?
Myšlenka natočit film o české divočině mne paradoxně napadla v odlehlých končinách severní Keni. Zjistil jsem totiž, že slovo divočina u české veřejnosti vyvolává obrazy především exotických končin a přírody nezodpovědně ničené domorodci. Působí to na mne ale jako příslovečné kázání vody a pití vína - neměli bychom totiž zapomínat, že jsme to právě my, Středoevropané, kdo se velkých savců i šelem v minulosti už jednou zbavil. A protože i divočina je sociálním konstruktem, je ve filmu spodobněna prizmatem lidí, kteří ji svými činy pomáhají navrátit do ČR.
Proč zrovna velké šelmy, zubři a Žofínský prales?
Velké šelmy jsou symbolem kontinentální divočiny, podobně jako je lev symbolem Afriky nebo tygr Asie. Šelmy lidi oprávněně fascinují, protože se jich bojí a obdivují je zároveň. Zubr je pro mne odmala mystický tvor, který jako by vyskočil z nástěnných maleb jeskyní Altamiry či Lascaux. Společné zubrům i velkým šelmám je pak to, že z našeho území už jednou vymizeli a jejich návrat by bez pomoci lidí a především pak naší vůle nebyl nikdy možný. Podobně, že jejich absence znamená pro krajinu spoustu problémů, které něco stojí. A protože každé směřování k ochraně přírody by mělo mít své kořeny, tak je součástí filmu i příběh Žofínského pralesa jako nejstarší pralesní rezervace ve střední Evropě. Důkaz toho, že máme na co navazovat.
Společně s Vlčími hlídkami jsi navštívil některá zákoutí divoké přírody na česko-slovenském pomezí. Co Tobě osobně tyto návštěvy přinesly?
Přinesly mi hodně – poznal jsem skvělé, vzdělané a inspirující lidí, kteří svůj čas i život věnují projektům, které plně ocení až příští generace - zakladatele vlčích hlídek, malíře Ludvíka Kunce, Mirka Kutala a Daju z Hnutí DUHA. Díky těmto lidem jsem také obohatil svůj pohled na šelmy. Nejvíce překvapivé zjištění ohledně vlků pro mne bylo zjištění, že tyto šelmy dokážou do jisté míry tolerovat ruch naší civilizace a nepozorovaně žít i v kulturní krajině. Naskýtá se otázka – když to dokáže vlk, dokáže být tolerantní i člověk?
Štáb s Vlčími hlídkami. Foto: Miroslav Kutal
Tvůj film obsahuje několik zážitků, které v divákovi vyvolají velmi silné emoce. Co byl pro Tebe nejsilnější zážitek během natáčení?
Těch okamžiků bylo více a těžko je porovnávat… jinak působí film na diváky a zcela jinak samotné natáčení na režiséra. Pro mne osobně bylo nesmírně vzrušující vstoupit např. do běžně nepřístupného „Žofínu“ s pracovníky pralesního týmu nebo také když se před námi objevil rysí kámen – pomník posledního rysa v NP České Švýcarsko. Poprvé jsme jej totiž v mlze nenašli, tak jsme se na česko-sasské pomezí vydali podruhé a byli již úspěšní. Pokud se ale ptáte, kdy mě běhal mráz po zádech, tak v momentě, kdy jsme speciální technikou do volné přírody „vypouštěli“ obrazy vlků, zubrů, medvědů a rysů, a kdy se tito velcí savci alespoň na chvíli objevili opět bok po boku. Byl to zážitek z jiného světa.
Je třeba se bát divočiny?
Rozhodně ne… jsme totiž ve zcela jiné situaci než naši středověcí předkové. Slovy americké esejistky Susan Sontagové: „Nyní je to příroda sama – zkrocená, ohrožená a hynoucí – , jež potřebuje být chráněna lidmi.“ Člověk jako druh dospěl. Upřímně - byla by ostuda, kdyby se staletí zkušeností ale i omylů nepromítly do našeho přístupu k přírodě. Bohužel ale ve srovnání s některými sousedními zeměmi mám dojem, že některé středověké návyky v naší společnosti stále přežívají…
Režisér Jan Svatoš a kameramanka Romi Straková. Foto: Miroslav Kutal
O tom, zda budou velké šelmy nebo zubři opět stálou součástí naší přírody, rozhodne člověk. Máš pro nás, kteří usilujeme o to, aby tato zvířata u nás opět našla svůj domov, nějaká doporučení, jak pracovat či na co se zaměřit?
Potenciál vidím především v české veřejnosti, která mi v některých ohledech připomíná medvěda v zimním spánku – je netečná, občas nemotorná, ale dřímá v ní potenciál. Právě s podporou veřejnosti je jediná naděje na eliminaci tlaků různých zájmových a lobbyistických skupin. Les a divočina je z mého úhlu pohledu našim přírodním dědictvím, kterého si zatím neumíme vážit. Proto je pro mne nesmírně pozitivní práce vlčích hlídek, která dělá osvětu, rozprašuje staré mýty a snaží se nalézt konsensus mezi jednotlivými zájmovými skupinami - myslivci, lesníky, chovateli ovcí. Jako stěžejní také vidím zaměření se na budoucí generace – školní děti a studenty vysokých škol. Tyto generace, až vyrostou, budou určovat, zda naše úsilí a boj za přírodu padne na úrodnou půdu. A ze svých zkušeností mohu potvrdit, že české děti jsou nesmírně citlivé na ekologické otázky a je dobré v nich tento vztah pěstovat již odmala. Staré přísloví tvrdí, kde je vůle, tam je cesta. Pak už zbývá jen nezabloudit…
Děkujeme Honzovi Svatošovi za poskytnutý rozhovor!
JOSEFA VOLFOVÁ
Film divoČINY
Staré divočiny nenávratně zmizely. Některé činy je ale nyní vracejí zpět. Dokážeme však žít bok po boku s vlky, medvědy nebo zubry? Dokumentární film divoČINY přibližuje úsilí lidí, kteří svůj život zasvětili ochraně po generace pronásledovaných tvorů a zkoumá, jak naše společnost vnímá divočinu jako kulturní fenomén…
stopáž: 52 minut
jazyk: česky, anglické titulky
námět, scénář a režie: Jan Svatoš
kamera: Romi Straková
dramaturgie: Jana Hádková
střih: Katarina Geyerová – Buchanan
kreativní producent: Petr Kubica
producent: Jan Svatoš a Česká televize a Filmová akademie Miroslava Ondříčka v Písku
datum TV premiéry: zima 2013
