Jak často loví rys svoji kořist? Jak odpočívá? Jak si vlčí mláďata hrají a učí se? K čemu slouží takzvané medvědí stromy? Jak daleko se zatoulá rysí samec při hledání partnerky pro rozmnožování?
Odpovědi na tyto otázky se hledají jen velmi těžko, protože všechna volně žijící zvířata a zvláště pak velké šelmy si svůj „soukromý“ život velmi dobře střeží. Setkání s člověkem se vyhýbají a ani pro vědce a ochranáře není jednoduché zjistit potřebné údaje o jejich životě. Jednou z metod, která pomáhá nahlédnout do utajeného světa divokých zvířat, je fotomonitoring. Využívá se při něm automatických fotoaparátů, které začnou pořizovat snímky či videa, jakmile čidlo zaznamená pohyb před objektivem.
Odhalen rysí revír i medvědí tanec
Beskydský projekt ochrany velkých šelem využívá fotopasti pro monitoring vlka, rysa a medvěda již téměř pět let. Během této doby jsme nejen získali unikátní autentické záběry zvířat z volné přírody, ale především se díky těmto šikovným zařízením dovídáme cenné údaje o pohybu a přirozeném chování vzácných i běžných druhů zvířat. V případě rysa ostrovida můžeme dokonce rozlišovat jednotlivá zvířata na základě jedinečného skvrnění jejich srsti. Díky tomu pak můžeme například přibližně určit početnost místní rysí populace nebo odhalit přesuny jedinců mezi lokalitami. Právě údaje získané fotomonitoringem daly základ beskydské šelmí on-line mapě.
Snímky z fotopastí umožňují jednoznačnou identifikaci a odlišení nafocených jedinců: každý rys má totiž na srsti jedinečné skvrnění.
Fotopasti výborně slouží také slovenským kolegům ze Správy Národního parku Malá Fatra. Ti prostřednictvím fotopastí sledují především chování tamějších medvědů u tzv. medvědích stromů, jejichž význam není stále dostatečně objasněn. Šelmy se do kmenů stromů zahryzávají, otírají se o ně či je jen očichávají. Někdy jejich chování připomíná tanec, například pokud si dopřejí řádné podrbání na hřbetě. Dlouhodobé sledování konkrétních stromů fotopastmi postupně vyvrací nejrůznější teorie o důvodech tohoto chování. O stromy se otírají samci, samice i mláďata a pravděpodobně tím nevymezují svá teritoria, jak se předpokládalo, spíše se jedná o způsob pachové komunikace mezi jedinci. Pořízené záznamy také ukazují, že tyto stromy přitahují pozornost nejen medvědů, ale i dalších druhů.
Intenzivní fotomonitoring rysa provádějí například kolegové ze švýcarské organizace Kora. Fotopasti umístili na vybraných lokalitách vždy ve dvojicích tak, aby procházející zvíře zachytili vždy z obou stran a díky tomu získali údaje pro jednoznačnou identifikaci. Jejich monitorovací zařízení můžete nalézt podél lesních cest, zvířecích stezek či na značkovacích místech. Intenzita jejich mapování umožňuje následné statistické zpracování dat, díky němuž lze mimo jiné odhadnout celkovou velikost rysí populace.
Vedle toho však fotomonitoring pomáhá mapovat prostorové aktivity a dálkovou migraci zvířat. Fotopasti kolegů z projektu Trans-Lynx a rakouského Luchsprojekt Österreich Nordwest například zdokumentovaly šumavského „rysího cestovatele“. Na fotografii z pasti se nejdříve objevil v říjnu loňského roku v sousedním Rakousku nedaleko Dunaje. Z května letošního roku pak pocházejí snímky, které stejné zvíře zachytily v Blanském lese. Vzdušnou čarou tedy rys urazil vzdálenost 111 km. Obdobně fotopasti v Rakousku dokázaly, že rys dokázal překonat Dunaj.
Rys, kterého podle jeho důvěřivého chování vědci pojmenovali „Důvěra (Duvera)“ byl nejdříve vyfotografován v rakouském Waldviertelu, o půl roku později potom v Blanském lese.
Lidští a zvířecí nenechavci
Na první pohled se zdá, že fotomonitoring je poměrně nenáročnou metodou, která funguje na principu „za málo peněz hodně muziky“. Oproti telemetrickému sledování zvířat s GPS obojky je tato práce bezesporu méně finančně náročná. Při péči o fotopasti se však setkáváme s řadou jiných nesnází. Nejzávažnější překážku u nás bohužel představují krádeže těchto zařízení, což téměř vylučuje možnost provádět stejně intenzivní monitoring jako švýcarští kolegové. Kromě lidských nenechavců se o přístroje někdy až příliš aktivně zajímají i samotná zvířata. Tu „divnou hranatou věc“ na stromě jednou zblízka prozkoumal medvěd, jindy chtěl její kulatý senzor trochu „vylepšit“ strakapoud či si s ní pohráli divočáci:
Divočák "přenastavuje" fotopast
Jako všechny elektronické přístroje i fotopasti někdy náhle vypoví službu kvůli technickým problémům. Ať už je příčina sebevíc banální, následkem bývá často nenahraditelný výpadek v dlouhodobém monitoringu určité lokality. Přístroje selhávají kvůli vlhkosti či rychlému vybití baterií, někdy zhatí naší práci i větev, která se pod tíhou napadaného sněhu propadne či zlomí před objektiv. Jindy je třeba celou fotopast vyhrabat ze závějí nového sněhu. Při silném větru zase přístroj začne snímat pohybující se listy či stébla trávy a paměťovou kartu zaplní stovky prázdných snímků. Šelma pak může projít nezaznamenána.
Správa fotopastí obnáší pravidelnou výměnu baterií, ale také odstraňování sněhu, větví či trávy, které zakryly objektiv fotoaparátu.
.jpg "Rys Olda sedí u kořisti")
I přes tyto komplikace jsou fotopasti jedinečným prostředkem umožňujícím nahlédnout do každodenního života divokých zvířat při jejich minimálním vyrušování. Často se setkáváme s otázkou, zda šelmám nevadí silný blesk při nočních snímcích. Podle našich zkušeností zvířata toto světlo ignorují, nejspíše proto, že jim připomíná záblesk při bouřce, a nemají tedy důvod se zneklidňovat. Dokazují to mnohé noční fotky, které například zachytily rysy při konzumaci kořisti. Fotopast v minutových intervalech s bleskem snímala, jak rysové v poklidu i několik hodin hodovali a světlem se nenechali rušit.
Fotomonitoring tedy významně doplňuje klasické mapování založené na zjišťování tzv. pobytových znaků šelem. Díky analýzám trusu, moči či chlupů můžeme zjistit genetická data o zvířeti či zdravotním stavu populace. Potravní analýza vzorků trusu nám zase přiblíží složení jídelníčku šelmy. Prostřednictvím těchto „neinvazivních“ metod monitoringu (kdy není potřeba zvíře odchytávat) se postupně daří skládat mozaiku odhalující skrytý život velkých šelem. Především však získané informace pomáhají zajistit lepší ochranu těchto vzácných druhů.
JOSEFA VOLFOVÁ, LEONA MACHALOVÁ
