Na začátku března jsem se vydal do tzv. Vlčiech hor, tedy míst, která mě tak oslnila právě ve snímku Erika Baláže o posledních divokých koutech Evropy. Nečekal jsem však, že jejich návštěva mi přinese tolik zážitků a hlavně splnění velkého snu.
Na podzim minulého roku se mi ozval jeden starší pán. Sháněl někoho, kdo mluví polsky a zabývá se vlky. Plánoval totiž fotografickou expedici do polských Bieszczad, pohoří, které leží na polsko-slovensko-ukrajinském pomezí. To mě nadchlo. Po domluvě termínu jsme v druhé polovině února vyrazili do terénu spolu s dalšími fotografy, kteří již řadu let pořizují snímky divokých zvířat, a to nejen v České republice.
Hned první den se podařilo jednomu kolegovi natočit vlka na louce vzdálené půl kilometru od chaty, ve které jsme bydleli. Jelikož louka byla posetá vlčímy trusy, rozdrcenými kostmi kořistí vlků a každé ráno jsme tam nacházeli hromadu čerstvých vlčích stop, pojmenovali jsme ji vlčí. Já jsem se první den věnoval průzkumu okolí, ve kterém jsem objevil plno zubřích stop. Dokonce na hřebeni hor asi v 700 metrech nad mořem jsem našel místo, kde ve sněhu jeden zubr spal. Druhý den se nám ve sněžení podařilo nafotit stádo zubrů schovávajících se mezi stromy na protějším svahu vzdáleném asi kilometr od nás. K zubrům jsme se pokusili dostat co nejblíže, ale jakmile jsme od nich byli asi 150 metrů, zubři se schovali v hustším křoví.
Čtvrtý den, stejně jako předchozí den, jsme za šera vyrazili na pahorek nad vlčí loukou. Každý jsme zaujali místo u nějakého trnkového keře. Po pár minutách z lesa na louku vyběhlo stádo divokých prasat, která si to hned zamířila do nedalekého remízku u potoka. Asi po deseti minutách mě fotograf u sousedního keře posunky upozornil, že zahlédl vlka.
Mezi stromy na jednom z remízku se opravdu objevil vlk. Už na první pohled bylo divné, že měl ocas schovaný mezi nohama. Když se pohnul, bylo vidět, jak kulhá a má mírně nadzvednutou přední nohu, nebo ji táhne ve sněhu. Občas zastavil a rozhlížel se po okolí a pak dál pomalu mířil k lesu. Byl celkem daleko, na fotoaparátu jsem tedy kromě optického zoomu přiblížil vlka i digitálně.
Bylo patrné, že se dívá v našem směru. I přes půl kilometrovou vzdálenost jsme tak zřejmě neunikli jeho pozornosti. Poté, co jsem vlka nafotil, se mi podařilo pořídit několikavteřinový záznam, než zmizel v lískovém porostu na kraji lesa. Po zhruba dvou hodinách, kdy už louka byla zalitá slunečním světlem a byla malá pravděpodobnost, že se ještě nějaká zvířata objeví, jsem se rozhodl podívat do míst, kde jsem vlka fotografoval.
Sníh odkrýval, že vlk nohu táhl a ve stopě tažené nohy byla tu a tam krev. Vzorek jsem vzal do lahvičky pro možné analýzy DNA. Vydal jsem se v protisměru stop kulhajícího vlka, které mě dovedly k místu na kraji lesa, odkud toho rána vylezlo mnoho jelenů a laní. Jeho stopy se mi už však ztratily ve stopách jelenů a zubrů.
Vlk mohl být postřelený, raněný od zápasu s jelenem, divokým prasetem, zubrem, nebo ho mohla poranit železa, která zřejmě nastražili pytláci. Jelikož v dalších dnech sníh už roztál, bylo těžké za šera sledovat zvířata na louce, a už ani nebylo možné hledat ve sněhu stopy kulhajícího vlka. Nezbývá než doufat, že raněný vlk se uzdraví a že mu další vlci ve smečce, jejíž jádrové území se pravděpodobně nacházelo právě na vlčí louce, pomohou.
Po zbytek akce se nám už nepodařilo nafotit ani vlky, ani zubry, ale jejich čerstvé stopy nás neustále provázely. Předposlední den se mi dokonce povedlo nalézt čerstvé stopy medvěda.
Počasí se zhoršilo a naši fotografickou expedici jsme museli ukončit o pár dní dříve. Musím však přiznat, že toto místo a především pak vlčí louka mě okouzlily natolik, že se tam chci zase vrátit. Kdo ví, třeba i zraněný vlk se do té doby uzdraví a zase se ukáže.
Text a foto: TOMÁŠ KRAJČA
