Před necelými třemi lety jsme vás na našem webu informovali o tom, že švýcarští biologové na fotopasti zachytili psovitou šelmu, která se vzhledem i chování podobala vlkovi. Následné genetické analýzy potvrdily odhad vědců, že se jednalo o první důkaz o výskytu šakala obecného (Canis aureus) na území Švýcarska. Zatímco tehdy byl objev překvapením, dnes již máme hned několik desítek obdobných zpráv z různých koutů Evropy. Na první pohled zde vidíme určitou paralelu s návratem velkých šelem do oblastí původního výskytu, je zde ale jeden zásadní rozdíl: tradičním domovem šakala jsou balkánské země, Evropa pro něj byla téměř až do dvacátého století neznámými krajinami. Jeho šíření do dalších oblastí s sebou přináší i řadu otázek z hlediska jeho zákonné ochrany, kterými se zabýval mezinárodní tým zoologů a právníků. Své poznatky shrnuli do článku publikovaného ve vědeckém časopise Biodiversity and Conservation.
Historické a současné rozšíření šakala obecného
Paleontologické nálezy nám napovídají, že ještě ve starší době kamenné bychom na šakala v evropské přírodě nenarazili, došel sem teprve po konci poslední doby ledové. Ze středověku a raného novověku pak pocházejí údaje o jeho výskytu pouze ze Středomoří, z pobřeží Jaderského a také Černého moře. V zemích karpatského oblouku se prvně objevil až v devatenáctém století, ale hlavní vlna jeho „expanze“ začala až před zhruba padesáti až osmdesáti lety. Od té doby početnost populace šakala roste a jednotlivá zvířata se objevují severně a západně od původního areálu rozšíření na Balkáně.
Jeho aktuální výskyt zobrazuje mapa níže. Žlutě jsou vyznačeny oblasti stálého výskytu a červené tečky značí ojedinělý důkaz u přítomnosti šakala. V mapě chybí některé poslední údaje, například případ z České republiky z loňského léta, kdy zatoulaného jedince zastřelil myslivec na Novojičínsku, když si jej údajně spletl s liškou.
Mapa aktuálního výskytu šakala v Evropě. Zdroj: A. Trouwborst, M. Krofel & J.D.C. Linnell, http://link.springer.com/
Přírodovědci nyní hledají důvody, proč se šakali šíří do dalších evropských zemí – co je důvodem rozšíření jeho domovského areálu severozápadním směrem? Nejčastěji je v této debatě zmiňována globální změna klimatu. Z dosavadních výzkumů také vyplývá, že šakal se více objevuje v oblastech, kde není vlk. Ten totiž může být predátorem této vzhledově podobné, ale menší šelmy.
Je šakal invazním nebo chráněným druhem?
Šíření šakala obecného nelze srovnávat s postupným zvětšováním areálu výskytu vlka a dalších velkých šelem, v jejichž případě se jedná o návrat do původních domovin. Proto se čas od času objeví otázka, zda jej považovat za invazní druh. Dle mezinárodní úmluvy a evropské směrnice na ochranu přírody ale tento pohled neobstojí. Definice jasně říkají, že jako invazivní jsou označovány rostliny nebo živočichové, kteří se ze svých domovin šíří přímým přičiněním (tj. dovlečením) člověka. Šakal se ale do evropských zemí mimo Balkán rozšiřuje spontánně, podobně se v Evropě v posledním století rozšířila například hrdlička zahradní. Proto se na hrdličku ani na šakala nevztahují mezinárodní závazky o povinnosti regulovat invazivní druhy.
Na druhou stranu mezinárodní legislativa ani nezaručuje přísnou zákonnou ochranu. Situaci ilustruje tabulka níže, která ukazuje, jak jednotlivé země se šakalem „zachází“. Plné ochrany se mu dostává pouze ve státech, které mají v druhém sloupci tabulky údaj „fully protected“(například Švýcarsko, Itálie, Německo či Polsko); většinou je šakal loven dle zákona o myslivosti. U nás není nijak chráněn, ale ani není zařazen mezi zvěř (podle zákona o myslivosti), jeho lov je tedy legálně možný pouze se souhlasem orgánu ochrany přírody.
Statut ochrany a lovu šakala v evropských zemích. Zdroj: A. Trouwborst, M. Krofel & J.D.C. Linnell, http://link.springer.com/
Určité mantinely v přístupu k šakalovi dávají spíše mezinárodní úmluvy. Konkrétně se jedná o Bernskou úmluvu a tzv. evropskou směrnici o stanovištích (Směrnice 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin). Prvně jmenovaná říká, že evropské země mají dbát na to, aby populace nebyla ohrožena. Směrnice o stanovištích šakala řadí do přílohy V, která ukládá, že by případný lov (který směrnice nevylučuje) měl být realizován jen do té míry, aby nezhoršoval příznivý stav druhu z hlediska ochrany, a to i v případech, že se šelma šíří do oblastí, kde se historicky nevyskytovala.
První nálezy v České republice
Je určitou ironií osudu, že většinu potvrzených údajů o výskytu šakala u nás představují jedinci, kteří zahynuli pod koly automobilů či zastřelením (viz případ na Novojičínsku). První spolehlivý doklad pochází z konce zimy 2006, kdy byla nalezena mršina dospělého usmrceného jedince na Uherskohradišťsku a i další dva prokázané nálezy se týkají přejetých zvířat – nejprve v r. 2009 na Břeclavsku a poté v r. 2011 na Benešovsku (Vranovice). K dispozici je ale také řada dalších nedoložených pozorování. Během července například dobrovolníci z řad veřejnosti hlásili autem sraženého šakala u Hradce Králové, bohužel tělo zmizelo dříve, než se případ podařilo zdokumentovat nebo ověřit.
Nálezy a pozorování šakala obecného na území České republiky a v blízkém okolí zaznamenané do ledna 2014 (tečky – doložené nálezy/pozorování, hvězdičky – nedoložená pozorování). Orig. M. Anděra
Určitou komplikací při zjišťování výskytu šakala u nás je jeho možná záměna s dalšími psovitými šelmami, hlavně liškou. Té se podobá hlavně svojí velikostí, vzhledem je naopak podobný spíše vlkovi, oproti němu je ale nižší a menší. Má krátký tmavý ocas a barva hřbetu se mu mění v průběhu roku. Většinou převládá žlutohnědý až rezavohnědý odstín (v zimě spíše šedohnědý nebo šedožlutý), na hřbetě příměs černých chlupů často vytváří tmavší pruh. Zajímavý poznávací znak se nachází zespodu na tlapkách, kde jsou viditelné srůsty předních prstů.
Šakal je další šelmou, která postupně objevuje naši krajinu. Jeho přirozená expanze napříč Evropou do oblastí, kde nikdy nežil, je ukázkou dynamiky, s kterou se příroda mění a bude se měnit i v budoucnu. Nálepku invazivního či škodlivého druhu, kterou šakal občas dostává, je příkladem zmatení pojmů a nepochopení fundamentálních přírodních procesů, jako je šíření druhů. Faktory, ovlivňující expanzi šelmy na sever, zatím nejsou věrohodně popsány. Mezinárodní a evropská legislativa však omezuje lov šakala a zavazuje státy tomu, aby bránili hubení druhu i v jeho nových domovinách.
Fotografie přední tlapky šakala zastřeleného v roce 2014 na Novojičínsku. No fotografii je dobře znatelný srůst dvou předních prstů v jejich zadní části. Tlapka měřila na délku necelých 7 cm. Foto: Dana Bartošová
JOSEFA VOLFOVÁ
Zdroje:
Anděra M., 2014: Co je nového v zoologii. Pozor na šakala! Živa (1): 25
