Ve vyjádřeních některých myslivců, ale také v mnoha lokálních médiích, se objevuje teorie, že vlci – pokud nejsou loveni – ztrácí strach z lidí a stávají se nebezpečnými. Nicméně vědci tento jev nikdy nedoložili. Přinášíme proto překlad článku Dr. Sabiny Nowak, která se dlouhodobě věnuje výzkumu vlků v Polsku a ve svém původním textu vyvrací mnohé pověry.
V Polsku se od konce 2. světové války až do okamžiku, kdy se začal vlk legálně chránit, neevidují případy útoků zdravých vlků na lidi (Okarma 1992). Z předchozích let sice existují takové případy, ty se však týkají nejčastěji jedinců nakažených vzteklinou. Obecně platí, že čím dávnější časy, tím více je dramatických popisů s útoky vlků na lidi. Spolehlivost těchto informací se však nedá ověřit.
Vlci jsou v celém Polsku chráněni od roku 1998. Jejich počet vzrostl v této době asi z 560 na více než 1300 kusů a rozsah jejich výskytu se rozšířil prakticky na území celého západního Polska (Nowak & Mysłajek 2016). Během 19 let ochrany tohoto druhu se na našem území neobjevil žádný případ pokousání člověka vlkem, přestože je jejich počet v současnosti mnohem vyšší, než těsně před začátkem akce boje s vlky v 50. letech minulého století. Jediný potvrzený případ agrese vlka vůči lidem je z května 2004 z oblasti Mucznego (obec Lutowiska, okres Běščadský, asi 3-4 km od hranice s Ukrajinou). Pravdou je, že vlk nikoho nepokousal, ale běžel za lidmi a pokoušel se napadnout auto, ve kterém byli schovaní. Po zastřelení a prohlídce tohoto jedince bylo zjištěno, že měl vzteklinu a nacházel se v posledním stádiu onemocnění.
Případy agresivity vlků vůči člověku jsou velmi vzácným jevem (Linnell a Alleau 2016). Každé takové zjištění vyžaduje pečlivou analýzu, často s použitím moderních vědeckých metod. Důvodem je to, že lidé mají v panice sklon k přehánění a někdy si jednoduše vymýšlejí. Příkladem může být velmi barvité líčení z roku 2015 člověka ze severní části italských Apenin, který tvrdil, že byl pokousán vlkem. Jeho výpověď byla důvěryhodná kvůli rozsáhlým ranám na těle. Genetická analýza slin získaných z oblečení a ran postiženého však ukázala, že pachatelem útoku byl pes. Pokousaný muž, postaven tváří v tvář důkazům se přiznal, že jej napadl pes souseda (plemeno Akita), a že tato lež měla ochránit zvíře před utracením (Caniglia a Galaverni 2016).
Pocit ohrožení divokým zvířetem je velmi subjektivní. Závisí velmi často na informovanosti člověka, stupni jeho vztahu k přírodě, ale i na druhu, o kterém je řeč. Protože vlk vždy vyvolával a dodnes vyvolává v lidech strach, setkání se s touto šelmou a jeho chování jsou obvykle mylně vykládány. Často jako pokus o útok, nebo nejméně jako smělost. Stačí, že vlk nereaguje na člověka rychlým útěkem, delší chvíli se dívá a automaticky se to považuje za známku toho, že má s námi špatné úmysly.
Vlk se řídí čichem
Místo toho vlci ve dne vidí dost špatně, neostře, rozeznávají lépe pohybující se objekty, než ty statické. Vlci jsou zároveň daltonisté, rozeznají hlavně šedou, žlutou a modrou barvu (Neitz, a kol. 1989, Miller a Murphy 1995). Studie ukazují, že jsou lidé ve dne schopni rozlišit detaily ze vzdálenosti čtyřikrát větší, než domestikováni potomci vlků, tedy psi (Miller a Murphy 1995). Existují důvody domnívat se, že vlci mají tentýž problém, a jen v noci se jejich zrak stává lepší než náš. Pokud se ve dne náš pach a hlas nedostane k vlkovi, protože vítr fouká na druhou stranu, šelma může mít problém s rychlým identifikováním člověka.
Skandinávští vědci pomocí využití radiotelemetrie zkoumali, na jakou vzdálenost lze přistoupit nepozorovaně k vlkovi, než začne utíkat (Karlsson, a kol. 2007). Tato vzdálenost byla od 17 do 310 m, v průměru 106 metrů. V případech, kdy byl silný vítr a vál směrem od vlka nebo skupiny těchto šelem ve směru vetřelce, byla vzdálenost mnohem menší. O dojmu, jaký měli vlci ze setkání s člověkem, svědčí to, že v průběhu příští hodiny se šelmy vzdálily průměrně 1,2 km od místa střetu. Následné studie z Finska ukázaly, že v těsné blízkosti lidských obydlí se nejčastěji vyskytují dospívající, nezkušení vlci. Je zajímavé, že během dospívání se stali ostražitějšími a méně často se přibližovali k obydlím (Kojola a kol. 2016).
To, že vlci neutíkají, když uvidí auta nebo traktory, nýbrž dovolí člověku je pozorovat a dokonce vyfotit, je také považováno za důkaz ztráty plachosti. Málokdo si však položí otázku, odkud by se měl vlk dozvědět, že je auto strojem, který dává do pohybu sedící v něm člověk.
Je nepravděpodobné, že šelma vidí člověka za sklem, nebo jej vycítí v autě, z něhož sálá mnoho jiných pachů, jako je olej nebo palivo. Hodně vozidel a strojů lesní techniky zůstává na lesních cestách, kterými pravidelně chodí vlci.
Šelmy si zvykají na jejich zápach, ale také na neustálou přítomnost lidí. Abychom pochopili reakce vlka, musíme se podívat na svět jeho očima, nebo raději smysly. Je potřeba také pamatovat na to, že zvíře nemá ponětí o mnoha věcech pro nás samozřejmých. Většina vlků – bez ohledu na to, zda se na ně střílí, nebo ne – se lidem vyhýbá. Ale každý vlk, stejně jako pes, má svou osobnost. Jsou mezi nimi jedinci s různou mírou plachosti i zvědavosti. S takovými rozmanitostmi vlastností jedinců se setkáváme u mnoha druhů zvířat a toto jim umožňuje objevovat a osidlovat nová místa (Carere a Maestripieri 2013).
Je potřeba si uvědomit, že strašení lidí vlky, což již mnoho let dělají myslivci, má mít za následek posílení nelibosti vůči těmto dravcům a získání veřejné podpory pro návrat k lovu těchto zvířat.
Když se podíváme na statistiky, jsou vlci mnohem méně nebezpeční, než naši domácí mazlíčci. Každý rok v Polsku psi zraní, nebo pokoušou několik osob.
SABINA NOWAK
Z polštiny přeložila Eva Figurová.
Literatura:
Caniglia R., Galaverni M. 2016. Big bad wolf or man’s best friend? Unmasking a false wolf aggression on humans. Forensic Science International: Genetics 24: e4–e6.
Claudio C., Maestripieri D. (red.).2013. Animal personalities. Behavior, physiology, and evolution. Chicago University Press, Chicago.
Karlsson J. Eriksson M. i Liberg O. 2007. At what distance do wolves move away from an approaching human? Canadian Journal of Zoology 85: 1193–1197.
Kojola I., Hallikainen V., Mikkola K., Gurarie E., Heikkinen S., Kaartinen S., Nikula A., Nivala V. 2016. Wolf visitations close to human residences in Finland: The role of age, residence density, and time of day. Biological Conservation 198: 9–14.
Linnell J., Alleau J. 2016. Predators that kill humans: myth, reality, contex and the politics of wolf attacks on people. W: Angelici F.M. (red.). Problematic wildlife. A cross-disciplinary approach. Springer, New York: 357–371.
Miller P.E., Murphy, C.J. 1995. Vision in dogs. Journal of the American Veterinary Medical Association 207: 1623–1634.
Neitz J., Geist T., Jacobs G.H. 1989. Color vision in dogs. Visual Neuroscience 3: 119–125.
Nowak S., Mysłajek R.W. 2016. Wolf recovery and population dynamics in Western Poland, 2001-2012. Mammal Research 61: 83–98.
