Z historie návratu rysa ostrovida na Šumavu

Téměř před půl stoletím se mezi ochránci přírody v Bavorsku a u nás začala rodit myšlenka návratu rysa ostrovida do šumavské přírody. V atmosféře úvah a složitých diskuzí o zřízení národních parků na obou stranách hranice se zformovala skupina profesionálních i amatérských ochranářů, jejichž snahou bylo, aby se do šumavské přírody vrátili vzácné či vymizelé druhy zvířat, mezi nimi i rys ostrovid. Ten se, ale pouze ojediněle, vyskytoval na česko-bavorském pomezí již od poloviny 20. století. Činnost aktivní skupiny ochranářů je z dnešního pohledu, ale také při studiu dobových materiálů, zcela mimořádná a dodnes nedoceněná. Pojďme si společně připomenout tuto historii a alespoň symbolicky poděkovat tehdejším aktérům, díky kterým máme dnes na česko-bavorsko-rakouském pomezí naši největší populaci rysa.

Vypouštění mladého rysího samce v listopadu 1985 nedaleko Horské Kvildy. Foto: Ivo Svoboda



Po staletích systematického pronásledování a vymizení velkých šelem z většiny evropských zemí přinesla druhá polovina 20. století změnu celospolečenského vnímání těchto zvířat a přístupu k nim. Legislativní ochrana rysa, vlka i medvěda společně se změnami v krajině způsobila, že se velké šelmy samy začaly vracet do areálů svého původního výskytu. V některých oblastech bylo ale třeba aktivního zásahu člověka, aby tomuto procesu dopomohl. Proto byla v 70. letech 20. století v několika zemích střední, východní i západní Evropy zahájena reintrodukce rysa ostrovida. Průkopníkem se v roce 1970 stalo Bavorsko, následně se tuto šelmu do přírody pokusili vrátit také ve Švýcarsku, Slovinsku, Itálii, Rakousku, Francii a u nás na Šumavě. Dohromady si svůj nový domov v těchto zemích začalo hledat více než 80 rysů.

Vypouštění rysové pocházeli ze slovenských pohoří, kde zůstala zachovaná stabilní populace velkých šelem. Návratu rysa na Šumavu a do dalších koutů evropské přírody dopomohli slovenští lesníci a myslivci, kteří zde rysa v tomto období legálně lovili a následně prováděli také odchyt živých jedinců. Oblasti i taktiku odchytu popisuje slovenský lesník a myslivec Štefan Zatroch ve své knize 33 rokov po stopách rysa. Odchyt rysů se postupně stal finančně výnosnou činností, a proto se do něj zapojili i další myslivci a lesníci v okolí, kteří dodávali odchycené rysy do ZOO či cirkusů. S myšlenkou, jak umožnit slovenským rysům život jinde ve volné přírodě, přišel až malíř a terénní zoolog ostravské zoologické zahrady, Ludvík Kunc.

Východiskem měla být právě reintrodukce slovenských rysů do různých koutů Evropy. Klíčovou roli sehrála právě ZOO v Ostravě, kde zprvu probíhala potřebná veterinární vyšetření a karanténa. Odtud zvířata putovala do míst reintrodukce. Úlohu ostravské ZOO převzala v pozdějších obdobích ZOO Košice, Dvůr Králové či Bojnice.

Tetování identifikačních znaků v karanténě ZOO Dvůr Králové nad Labem. (foto Dana Holečková)

Tajné Bavorsko aneb návod jak (ne)postupovat?

Počáteční kapitola v historii novodobého znovuosídlení Šumavy rysem se odehrává v tehdy čerstvě vyhlášeném Národním parku Bavorský les a sestavování tohoto příběhu připomíná spíš detektivní pátrání. Vypuštění vzácné šelmy do volné přírody tehdy zřejmě nebylo legislativně ukotvené a pamětníci i současní bavorští zoologové jej dodnes vnímají jako nelegální akci. V literatuře se v zásadě objevuje časové rozmezí roků 1970-1973, kdy mělo být v bavorské části Šumavy vypuštěno 5-9 rysů. Ačkoliv od této historie uběhlo již více než 40 let, nikdo z dnes žijících pamětníků nechce otevřeně hovořit o přesnějších detailech: původu vypuštěných rysů, poměru pohlaví či místu a datu vypuštění. Akci v předstihu nikdo neprojednal se státní ochranou přírody či místními lesníky a myslivci, a podle výpovědi německého zoologa Ulricha Wotschikowského je tato utajená akce dodnes příčinou sporů a vzájemných nedorozumění.

Jediná dostupná evidence o bavorské reintrodukci pochází od Ludvíka Kunce z ostravské zoologické zahrady, která do Bavorska dodala tři zvířata. Jednalo se o dva samce a jednu samici odchycené ve Slovenských Beskydech a Slovenském Rudohoří. První samec byl společně se samicí (Blesk a Kora) odeslán v říjnu 1970, druhý samec (Varjak) v lednu 1972. Datum prvního vypuštění bylo údajně 18. 11. 1970 v oblasti kolem Roklanu. Na dotaz, odkud mohla být další vypuštěná zvířata a zda mohla pocházet z chovu v zoologických zahradách, odpovídá Ulrich Wotschikowsky: „Ano, zaznamenali jsme případ, kdy se jeden vypuštěný rys, mladé zvíře, pohyboval a schovával v okolí obůrky. Zřejmě nebyl navyklý si ulovit vlastní kořist. Nepřežil hned tu první zimu po vypuštění, zjara jsme v místě našli jeho ostatky.“ Bohužel další informace známy nejsou.

V roce 1974 již byla v Bavorském lese několikrát pozorována i mláďata. V následujících letech byl počet odhadován na 12 jedinců. Usadili se v oblasti severozápadně od Falkensteinu, tedy mimo území Národního parku Bavorský les. Oplocení státní hranice zjevně nepředstavovalo pro rysy žádnou překážku v pohybu, naopak jim opuštěná krajina pohraničního pásma nabízela velmi příhodné podmínky. Již 9 dní po vypuštění prvního páru rysů v Bavorsku byl jeden exemplář pozorován v blízkosti tábořiště Annín západně od Sušice. V prosinci téhož roku došlo v prostoru blízké Nuzerovské Stráže k nálezu rysích stop a strženého srnce a počet pozorování přibýval též v blízkosti státní hranice jižně od Železné Rudy.

Při vyšetřování ztrát slepic v kurníku v Železné Rudě došlo 11. 10. 1973 k chycení rysího kotěte přímo v kurníku. O dva dny později bylo rysí kotě vráceno Správě NP Bavorský les. V noci z 12. na 13. 10. navštívilo kurník druhé rysí kotě, hledající svého sourozence. Úplně vyhladovělé bylo snadno chyceno a 14. 10. rovněž předáno zpátky do Bavorska. (foto Ivo Svoboda)

Projekt Lynx – návrat rysa ostrovida do šumavské přírody

Na utajenou historii z Bavorského lesa navázala další fáze snah o návrat rysa do šumavské krajiny - Projekt LYNX. Tentokrát se děj odehrává na naší straně pohoří. Tehdejší iniciátoři, především Eliška Nováková z Ústavu krajinné ekologie Akademie věd (ČSAV), zapálený a inspirativní šumavský ochranář Ladislav Vodák, František Urban a Pavel Trpák ze státní ochrany přírody, se poučili z nedostatků předchozích reintrodukcí a projekt byl pečlivě připraven a projednán. Podíleli se na něm pracovníci státních i vojenských lesů, odborní pracovníci státní ochrany přírody a CHKO Šumava. Eliška Nováková byla také jednou z autorek expertní studie s názvem „K možnosti reintrodukce rysa do chráněné krajinné oblasti Šumava", která poskytovala odborný rámec pro Projekt Lynx. Expertíza byla uveřejněna již v roce 1968 v časopisu Šumava, k samotné reintrodukci došlo ale až podstatně později.

Sedmnáct slovenských rysů se nakonec na Šumavu dostalo až v letech 1982-1989 a jejich novým domovem se stalo okolí Stožce, divoké údolí řeky Křemelné, okolí Kašperských Hor, Kvildy či Horní Vltavice (viz tabulka a mapka).

Předpokladem, který se úspěšně splnil, bylo, že se zvířata postupně vypouštěná ve více odlehlých lokalitách propojí a vznikne tak spojitá populace rysa podél česko-bavorské hranice. Důvěru v úspěch projektu dodávala všem tehdejším aktérům zkušenost z Bavorska, odkud se rysi rychle rozšířili i k nám a každoročně se dařilo prokázat přítomnost rysa také na naší straně hranice. 

Jedním z nejzajímavějších aspektů celé akce bylo množství zapojených osobností a institucí, kteří se za celou akci postavili, prosazovali ji na politické i místní úrovni a podíleli se na samotném vypouštění. Zástupci jednotlivých skupin se stali patrony vypuštěných rysů a byli to právě oni, kteří otevírali dvířka transportních beden a pouštěli vzácné šelmy do šumavské přírody.

První pár rysů byl 20. 1. 1982 naložen v ZOO Ostrava do transportních beden a s noční přestávkou převezen na místo vypouštění, kde už byl netrpělivě očekáván. Přítomen byl i nejpovolanější odborník - Ludvík Kunc ze ZOO Ostrava. Zvířata byla vypuštěna v intervalu asi ½ minuty. Obě se chovala klidně a po velmi krátké době zmizela za vydatného cvakání závěrek fotoaparátů v okolní mlazině. Lesní personál a strážci CHKO Šumava nakladli na několika místech masité návnady z obvyklé potravy (zejména králík), na kterou byli rysi zvyklí z karantény. Ty ale zůstaly nedotčeny. (foto Ludvík Kunc)

Za pozornost stojí zejména zájem tehdejšího vedení vojenských lesů a státních lesů, kteří se na přípravě a realizaci vypouštění aktivně podíleli. Například patrony druhého vypouštění tří rysů v údolí říčky Křemelná byli plukovník Skotnica zastupující generální ředitelství Vojenských lesů, inženýr Povolný za Západočeské státní lesy a inženýr Mareš, ředitel Lesního závodu Kašperské Hory.

Rysice Miriam s obojkem - Poslední vypouštěná rysice (u Horního Kochánova v roce 1989) dostala telemetrický obojek s vysílačem a v uchu měla vytetován kód M-89. VHF telemetrie v prostředí tehdejšího pohraničního pásma musela být značně komplikovaná a její výsledky zatím nikdo nezpracoval a nepublikoval. (foto Ivo Svoboda)

Samotnému vypouštění předcházela poměrně rozsáhlá osvětová kampaň zdůrazňující význam rysa ostrovida v našich lesích a jeho ochranu. Vydány byly instrukční listy „Metodika průzkumu rysa ostrovida na Šumavě“, osvětové letáčky a plakáty „Zachovejme ohroženou zvířenu Šumavy, Šumavská zvířena - vyhynulá, zvláště ohrožená a ohrožená“ a samolepky se symbolem celé akce - rysím kotětem, jejichž autorem byl Ludvík Kunc. Také bylo vydáno leporelo s názvem „Šumavská rysátka“, uspořádána soutěž dětské kresby a pořádány přednášky pro zájmové organizace, zejména myslivce. Tato fáze projektu vzbudila pozornost na Mezinárodním kolokviu o možnostech navrácení rysa ostrovida ve střední a západní Evropě ve Štrasburku v roce 1978 a stala se vzorem pro podobné akce.

Zhodnocení akce dnešním pohledem

Při sestavování historie návratu rysa na Šumavu nás zaujalo několik aspektů, o které bychom se s čtenáři webu Šelmy.cz rádi podělili. Pro českého zájemce o studium historických materiálů bylo až udivující, jak komplikované bylo získat jakékoli informace o bavorském, téměř půl století starém dění. Nechce se nám věřit, že by nikdo z dnešních pamětníků neměl založené staré fotografie nebo bližší podrobnosti. Přesto jsme narazili na neprostupnou hradbu mlčení.

Ostatně ani u nás nebylo hledání jednoduché. Jako největší problém se ukázalo dohledat dokumentaci v archivech institucí, které se na akci přímo podílely. Je smutné, kolikrát jsme při pátrání narazili na odpověď „To se nejspíš vyhodilo, když jsme se stěhovali…“ nebo „Nebylo na to místo.“

Doboví pamětníci a dnešní odborníci se shodují, že vypouštění rysa na české straně Šumavy patřilo k tehdy nejpropracovanějším pokusům o návrat této šelmy do volné přírody. Patřilo také k těm nejúspěšnějším, protože rysi vybrané území úspěšně obsadili a brzy se začali šířit do navazujících oblastí Českého lesa, Novohradských hor či Brd. Dnes již ale pravděpodobně nezjistíme, jak to bylo s informovaností myslivecké veřejnosti a jejich tehdejší reakcí. S akcí byly seznámeny okresní myslivecké výbory, ale jaké bylo zapojení místních myslivců, se nám zjistit nepodařilo. Jisté je pouze, že transportní bednu poslední rysice (s obojkem) otevíral hospodář mysliveckého sdružení Hňavkovice, Václav Klíma. 

Pracovní skupina, která se zasadila o vypuštění rysa do šumavské přírody, měla i další plány, jak posílit výskyt původních vzácných šumavských živočichů. Nakonec sice rys převládl, probíhaly ale i další aktivity - střežení jediného hnízda orla křiklavého, vybudování umělých hnízd pro sokola stěhovavého, budování umělých dutin pro puštíka bělavého a ostatní vzácné sovy, vysazování krkavce. Mezi další zájmové druhy patřil například medvěd, vlk, rak kamenáč, perlorodka nebo kočka divoká. O kočce divoké snad někdy příště…

LUDĚK TOMAN, JOSEFA VOLFOVÁ

Článek vznikl díky podpoře z Česko-německého fondu budoucnosti.