Bestie nesmí zemřít

Mytické bestie, nenávidění i obdivovaní vlci, jsou v Beskydech zase doma. Pytláci šelmy málem vybili. Dnes je střeží dobrovolníci. A co víc, pomoc nabízí i myslivecké sdružení – a vyhlašuje válku pytlákům ve svých řadách. Vlci v Čechách mají naději.  

Vlčí hlídky

V údolí řeky Ostravice cvrlikají ptáci, stromy se bezmála nalévají mízou, všude panuje předčasné jaro. My zapadáme do sněhu, stoupáme do kopců a zase po ledovce kloužeme dolů. Někde tady, v odlehlých údolích pralesní rezervace Mazácký Grůnik, pobíhají vlci. Jirka má na rameni brašnu s kilem sádry, odlévají s Martinem stopy. Pokud na nějaké narazí.

Oba studenti biologie patří k „vlkodlakům“, tvrdému jádru „vlčích hlídek“. Vlkodlaků, kteří do hor vyrážejí, kdykoli mohou, je asi deset, patnáct. Na zhruba 1200 km2 lesnaté oblasti, kde šelmy žijí, to není zrovna moc.

„Každý rok se hlásí kolem padesáti lidí,“ říká Martin. Absolvují přednášky a práci v terénu. Celé dny se plahočí sněhem po kopcích a v houštinách. Tu a tam narazí na stopu šelmy či kadáver, mršinu, tedy zbytek po rysích nebo vlčích hodech. „Z desítek zájemců přibude jeden, dva nováčci,“ říká Martin. „Nadšenci si myslí, že tu budou běhat s vlky po stráních, a zatím je třeba ani nezahlédnou a radují se, když najdou vlčí hovno,“ vysvětluje. A hned upřesní, že vlčí trus je nezaměnitelný a specifický důkaz přítomnosti šelmy.

Skoro všem to došlo 

Vlčí hlídky nevznikly jen kvůli stopování a sledování šelem. Dobrovolníci chrání šelmy před pytláky. S tímhle nápadem přišel před lety zoolog Ludvík Kunc. Tehdy šlo o rysy. „Vybral jsem si oblast Smrku a Kněhyně, kde jsem procházel třikrát týdně. Polesný mi pak říkal, že měl kolikrát na mě namířeno, že mi hlavu ustřelí vzteky, že jsem tam byl pořád. O to mi šlo, aby nikdo z těchto lidí neměl jistotu, že jsou sami,“ vzpomíná zoolog.

To, že pytláctví se často dopouští myslivci, je veřejným tajemstvím. Zatím se nikdy žádnému z nich nepodařilo vinu prokázat. Existují jen nepřímé důkazy, jako třeba závěry anonymní ankety, kterou mezi dvěma stovkami myslivců uspořádala Akademie věd ČR. Dvacet myslivců přiznalo, že zastřelili rysa, tři z nich více než jednoho.

„Někteří myslivci se už po generace považují za pány lesa,“ uvádí svou zkušenost z nesčetných debat s hajnými „vlkodlak“ Mira Kutal. Hlídkovat vyráží už pátým rokem. „Srnky považují za svůj majetek. Mají je v lese jako někdo třeba krávy v ohradě anebo slepice na dvorku. A s šelmami se nechtějí o maso dělit.“ Časy se ale mění. „Lesy brázdí nová generace myslivců, pro které vlk není nepřítel,“ uvažuje myslivec Stanislav Kovařík z Karlovic. „Skoro všem už to došlo – šelmy loví vždy slabší kusy. A celé stádo je pak vitálnější, zdravější. Pytláci jsou mezi myslivci v menšině.“ 

Živé terče 

Vlčí hlídky pátrají po újedích, pochoutkách pro šelmy, shnilých beraních hlavách či třeba kravských vemenech nacpaných vnitřnostmi. Návnady se v dostřelu posedů pro šelmy stávají smrtonosnými pastmi. Poslední nastraženou újeď, kravské vemeno, našly hlídky o Vánocích v lese u Vsetína. Hned ji zlikvidovali. Jak? „Když návnadu najdeme, pomočíme ji,“ říká Martin. Lidský pach dravce od nástrah odežene. Během pochůzek obtížným terénem hlídky po vzoru svého uznávaného patrona Ludvíka Kunce slouží jako živé terče. „Loví se jim hůř, když vědí, že můžeme být za každým stromem,“ vysvětluje Martin protipytláckou strategii. „A hlídáme i v noci, kdy šelmy vycházejí na lov. Pytlák v Beskydech se prostě musí bát, aby na lovu omylem nepostřelil člověka.“

Teď jsme ve svazích hory Čupel. Sviští studený vítr a prší. Vlka ani jeho stopu jsme neviděli. Jiří se náhle zarazí a pokleká do sněhu. Zahlédl stopy rysa, a to ne ledajaké. Vysvětluje, že najít stopy dvou rysů najednou, je unikát. Otisky rysích pracek se k sobě sbíhají a zase jdou od sebe. „Námluvy. Tihle dva budou mít asi na jaře koťata,“ říká Jiří. 

Kůže, co nejsou vidět

Základnu mají vlčí hlídky v chalupě Leoše Košťála v osadě Muchovice. Leoš je lesní inženýr, hlídky před osmi lety zakládal. „Bylo nás pár kamarádů. Na masivní odstřel vlků jsme se nemohli dívat. Vyrazili jsme do lesů jako štít mezi lovce a šelmy. Na nic účinnějšího zatím nikdo nepřišel.“ Dnes Leoš od Hnutí Duha dostává grant, který pokryje náklady na ubytování a jízdné pro členy hlídek. V místnosti pro „vlkodlaky“ je sporák, palandy a stolek, studená voda. Zatopíme. K jídlu je chleba a konzervy. Trámy na půdě praskají, venku fučí vichřice, k tunám sněhu se snáší další.

 „Místní vlky nenáviděli,“ vzpomíná lesák na dobu, kdy se vlci ze Slovenska v Beskydech poprvé objevili. V roce 1994 tu pobili stovky ovcí. „Nikdo na ně nebyl zvyklý, nikdo svoje stáda nechránil. Myslivci a místní se rozhodli vlky vystřílet, byla to hysterie.“ Leoš tehdy po okolních vesnicích organizoval desítky besed. „Odborníci místním říkali, ať si váží toho, že s námi chce vlk žít. Je to důkaz, že příroda není zničená. Jenže to byly hlasy lidí z měst,“ vysvětluje Leoš. „Místní chtěli vlky vybít.“

Vlk byl a je ze zákona chráněný, avšak zabránit pytlákům je lovit nebo pátrat po nich bylo a dosud je téměř nemožné. „Na české straně Beskyd bylo zabito pět vlků. Mluvil jsem s člověkem, který mi říkal: Já ti přísahám, že jsem je viděl. Vím, kdo to je, ale nechtěj po nás, abychom to někde veřejně říkali, nebo nám podpálí chalupu,“ popsal tehdejší situaci Ludvík Kunc.

Podle vlčích hlídek i specialistů, jako je Kunc či zooložka CHKO Beskydy Dana Bartošová, se pytlačící myslivci nikde neodváží svými trofejemi veřejně pochlubit. Skrytá honitba ale trvá dál. Ústav biologie obratlovců AV ČR opatřil na Šumavě vysílačkami čtrnáct rysů, ale sedm z nich bylo zastřeleno pytláky. Zatímco v Beskydech se dvěma smečkám, asi 7 či 10 vlkům, docela daří, v Jeseníkách jsou stříleni. „Během posledních čtyř let byli v Jeseníkách nalezeni dva upytlačení vlci,“ potvrzuje myslivec z Bruntálu Jan Malina.

Kolik šelem bylo zabito a kolik kožešin někde krášlí soukromá obydlí, ale nikdo neví. „Dneska už by se nestalo, že bych v hospodě viděl čerstvou vlčí kůži jako před lety v Trojanovicích,“ říká Leoš Košťál. „Pytláctví se ale vskrytu děje dál.“

Byli tu dřív než já

A co místní? Staré časy „vlčí hysterie“ jsou pryč. Vypadá to, že mimo pytláků se domorodci dívají na vlky docela vlídně. Jura Křenek je lesák, zaměstnává ho dřevorubecká firma. Za jeho domem se až k Lysé hoře rozprostírá asi dvacet kilometrů lesní divočiny. K jeho stádečku ovcí to měli vlci z hustého porostu doslova pár skoků. Před lety mu jich taky pár roztrhali. Dnes pase na louce, co nejdále od lesa. Přes sníh a fujavici stojí na dvorku v košili a je naboso. „Jen ať tu ty bestie žijou,“ říká o vlcích. „Už víme, že jim ovečky nesmíme cpát do chřtánu. Kdo chce mít ovce, musí si pořídit psa.“ A ještě něco. „Pytláci byli a budou, ale kdo by střelil vlka, uškodí celým Beskydům. Je přece pěkný, že jsme divočina, jak někde na Klondiku. Naše hory jsou teď něco extra.“

Zooložka Dana Bartošová soudí, že hlavním důvodem k smířlivějšímu vztahu domorodců k vlkům je fakt, že chovatelé ovcí se naučili s vlky vyjít. „Doba, kdy měli vlci na svědomí stovky ovcí, je dávno pryč. A pokud před třemi lety v Beskydech zadávili padesát ovcí, před dvěma lety jich strhli jen patnáct.  Daleko víc ovcí tu uhyne na nemoci.“

Pavla Minarčíková se k jednomu z největších stád, čítajícímu přes šest set oveček, dostala oklikou. Ve čtyřiceti letech ji přestalo bavit prostředí „vyššího managementu“ a přestěhovala se do Beskyd.  Dnes v jejím ovčinci na vratkých nohou popocházejí desítky jehňat. A její stáda vypásají plevel na horských loukách kolem Rožnova. „Vlci? Nic proti nim nemám,“ říká paní, kterou loni v září vlčí smečka připravila o pět ovcí a berana. „Byli tu dřív než já, tak je na mně, abych svoje ovce ubránila. Není to tak těžké. Kdo chce, pořídí si psy. Taky musíte investovat do sítí a ohradníků,“ říká moderní chovatelka. „Jestli se zase přiženou, tak možná přijdu o pár dalších ovcí. No a co? Vím, že jsem proti tomu udělala, co jsem mohla. A každopádně mi stát za zabité ovečky zaplatí.“

Jáchym Topol

----

Aliance pro šelmy

Daleko od hor a lesů v nacpané „tiskové místnosti“ si mohutný muž v myslivecké uniformě potřásá rukou s křehkou dlouhovlasou blondýnkou. Pak oba podepisují několik listin. Přítomní tleskají, cvakají fotoaparáty, je tu i televize. Jsme v kancelářích Hnutí Duha na pražských Vinohradech. Kateřina Kotásková z Duhy a Jaroslav Palas, šéf Českomoravské myslivecké jednoty, podpisem právě vstoupili do aliance, která „odsuzuje ilegální lov, jenž odporuje mysliveckým tradicím“.

Po letech vzájemné nedůvěry se tedy občanské sdružení ekologů, vážených vědců a nejrůznějších „mániček“ spojuje s myslivci „na postupu proti pytlákům, kteří šelmy ilegálně loví“. Pytlákům mezi myslivci teď hrozí nejen tři roky kriminálu, ale také možnost, že už si zelenou kamizolu nikdy nebudou smět obléct. Ředitel Duhy, Vojtěch Kotecký, neskrývá svoje nadšení. „Tohle je průlom,“ říká. „Největší myslivecká organizace právě vyhlásila válku pytlákům ve svých řadách.“