Ostrava - Ochočil si rysa, pumu, krkavce i vlka, aby mnohem později zjistil, že šelmu si člověk nedokáže ochočit bez následků. Třiasedmdesátiletý zoolog a výtvarník Ludvík Kunc už se několik let vyhýbá tomu, aby si ochočil nějaké zvíře. Teď už šelmy jen pozoruje, snaží se pochopit více z jejich života a zvyklostí, pomáhá mapovat jejich výskyt.
„Jako děcko jsem musel pomáhat na domácím hospodářství. Protože cesta ze školy vedla přes les, pobýval jsem tam co nejdéle, abych méně času strávil doma,“ směje se dnes Ludvík Kunc tomu, co jej zřejmě přivedlo k zájmu o přírodu.
Knížky spisovatele Jamese Olivera Curwooda pak asi definitivně rozhodly o tom, že se Ludvík Kunc celý život zajímal o šelmy. Medvědy, rysy a vlky.
Nejdříve je maloval, pak se o ně v ostravské zoologické zahradě staral a nyní je pozoruje.
„V jednu dobu jsem byl úplně posedlý životem šelem, snažil jsem se plížit jako ony, být stejně mrštný, porozumět jim,“ vypráví zoolog.
O svých poznatcích ze života šelem a příhodách, které s nimi zažil, napsal sedm knih, které doplnil vlastními ilustracemi a fotografiemi. Ilustroval také řadu dalších knih jiných autorů, na dlouhá léta pomáhal utvářet výtvarnou podobu doplňků ostravské zoo.
Rozhovor Ludvíka Kunce na straně B4 je dalším z rozhovorů, které redakce MF DNES připravila v rámci nedávno vyhlášené ankety Největší žijící osobnost Moravskoslezského kraje.
Ludvík Kunc se v této anketě díky hlasům čtenářů umístil mezi více než padesáti kandidáty na čtvrtém až pátém místě.
V rozhovoru pro MF DNES otevřeně přiznává, že se mýlil, když si myslel, že dravé šelmy mohou mít v zoologické zahradě plnohodnotný život. Ludvík Kunc říká, že se s vedením zoo nerozešel v dobrém.
„Čtrnáct dnů po mém odchodu zrušili logo rysa, které jsem vytvořil a zoo má teď ve znaku hrocha. Hrocha, který v ostravské zahradě žije v kalné vodě plné trusu v malém bazénu jako chovné prase... Vlastně hůř než ono,“ říká Kunc.
Popisuje také, jak vodil tygra do vítkovické továrny nebo lva do Martinova, aby přesvědčil ředitele těchto podniků, že by měli sponzorovat zvířata v zoologické zahradě.
Šelmy vodil také do kina Vesmír, když se promítaly filmy o přírodě. „Jednou se lev naštval a nechtěl se vrátit do bedny. Tak jsem sundal ze zdi obří portrét herce Munzara a přiblížil jej lvovi k obličeji. To jste měli vidět, jak pelášil do bedny.“
Kunc: Chtěl jsem mít instinkty rysa
ZNALEC ŠELEM Spousty let jsem všem tvrdil, že zvířata se mají v zoo dobře. Jenomže pak jsem viděl, jak se chovají v přírodě, co opravdu potřebují, vypráví známý zoolog Ludvík Kunc, oceněný v anketě MF DNES mezi nejvýznamnějšími osobnostmi kraje.
Ostrava - Jeho první výtvarné začátky nebyly moc slavné.
Při první práci propagačního výtvarníka v pražské továrně Elektroměry Křižík maloval karikatury opozdilců, co chodili do práce pozdě, pak si přivydělával kresbami hřebců a krav na čestná uznání pracovníkům jednotných zemědělských družstev.
„Já maloval kontury, kamarád to vybarvoval a další kolega prodával,“ usmívá se dnes nad svými začátky Ludvík Kunc.
* To nebyly moc slavné začátky...
No, v Křižíku mi chtěli dát někteří z provinilců po hubě. Živil jsem se všelijak, po odchodu z Křižíka a ukončení maleb na diplomy jsem si udělal speciální kurz, kde jsem se naučil chytat zajíce a bažanty. To bylo výnosné, za pytel zajíců do Francie byl pytel pomerančů...
* V Praze jste ale dlouho nezůstal.
Měl jsem s koňmi stahovat dřevo, ale to nevyšlo, tak jsem vykládal vagony. Domů jsem nemohl, když jsem odešel z Prahy, které si rodiče z Olešné u Rakovníka považovali, otec řekl, že cesta zpátky už nevede.
* Jak jste se dostal na Moravu?
Do Rýmařova jsem přijel původně jenom na zimu. Učil jsem tady děti výtvarnou výchovu. Už v jedenáct hodin jsem je pouštěl domů a šel se toulat Jeseníky, které jsem prošel křížem krážem. Tady jsem také poznal svoji manželku.
* Co vás přivedlo do Ostravy?
Našli jsme se ženou inzerát do ostravské zoo, ale napoprvé jsem ještě nebyl přijat. Až později, když tehdejší ředitel zjistil, že přijetí pracovnice, která nerozeznala krokodýla od leguána, nebylo šťastné.
* Vymyslel jste a nakreslil emblém zoologické zahrady se znakem rysa, s rysy je spojen kus vašeho života. Jak jste se k nim dostal?
Těsně po mém nástupu do zoo se v Beskydech objevili rysi. Propadl jsem jim, začali mě zajímat mnohem více než tygři a lvi. Seznámil jsem se s Bohdanem Milerem, který na Slovensku chytal rysy pro jiné zoo. Já jej přetáhl k nám, začal chytat rysy pro nás. Po nějaké době v karanténě v zoo jsme je vypouštěli do přírody. Od roku 1961 do 1974 přešlo přes ostravskou zahradu devadesát osm rysů. Odtud pak pokračovali do celé Evropy. Díky těmto transakcím si mohla zoo pořídit i drahé exotické šelmy. Vždyť za rysa bylo možné sehnat levharta!
* Doprovázel jste rysy při vypouštění do volné přírody?
V Beskydech nebo na Šumavě ano. Do zahraničí jsem nemohl. Podepsal jsem nesouhlas se vstupem sovětských vojsk. Každopádně zoo v Ostravě se stala jedinou evropskou zahradou, která mohla vypouštět rysy do volné přírody. V těch letech jsem také přilnul k jednomu rysovi více než k jiným...
* Jak se to stalo?
Dvě mláďata rysa zůstala bez mámy, dali jsme je vychovat ke kočkám. To se povedlo, jeden rys, jmenoval se Sixi, zůstal u mě v ostravské zoo, druhý šel do olomoucké. Se Sixim jsem vyrážel do přírody, pozoroval jej při lovu. Dělal jsem mu mámu, chodil jsem po čtyřech. Sixi mne zase pozoroval v kanceláři ostravské zoo.
* Co jste spolu všechno prožili?
Byly to úžasné roky, sblížili jsme se, snažil jsem se mu porozumět, dozvědět se co nejvíce o životě jeho druhu. Uhynul v třinácti letech, měl zaprášené plíce. Jako tehdy všechna zvířata v ostravské zoo. On dýchal v té nejhorší výšce zhruba šedesát centimetrů nad zemí a pak si ještě olizoval zaprášené tlapy...
* Ochočený rys, to byla asi atrakce.
Zažili jsme spolu spousty fotografování nebo také natáčení pro televizi. Nejkrásnější chvíle ale byly, když jsem jej doprovázel na lovu. Mnohokrát mi v zoo utekl, já přemlouval kolegy, ať mi ho pomůžou najít, stálo mě to přesvědčování a hodně rumu. Mrzelo mě, že jsem se mu nemohl vyrovnat, že jsem neměl instinkty rysa, jeho smysly. Jednou v přírodě asi dvě hodiny nehnutě seděl, já se na něj díval, on se pak rozběhl a strhnul srnu s kolouchem. Tehdy jsem se na sebe strašně zlobil, došlo mi, že kdybych dokázal více vnímat, co ta šelma dělá, poznal bych, k čemu se chystá.
* Co všechno jste v zoo dělal?
Původně jsem měl dělat výchovné akce, ale na to nás bylo příliš málo, takže jsem byl zoolog, provozní technik, dělal odchyty zvířat, připravoval jejich transporty. Legrační bylo, když se pro zoo sháněly peníze, tak jsem s prosíkem vodil některá zvířata za šéfy důležitých podniků. Takže jsem byl s tygrem ve Vítkovicích nebo se lvem v Martinově. Ženským šelmy poškrábaly punčochy, ředitelé se vyfotili, dali si panáka a sponzoři byli zajištěni... Tehdy mi prošel rukama nespočet zvířat.
* Jaká například?
Staral jsem se například o šimpanze, byl jsem od něj pořád pokálený, staral jsem se o lišku, později jsem měl velkou dogu. Byl jsem ale pořád s rysem a k němu jsem si ochočil ještě dva krkavce, kteří i když už byli dospělí a měli dost žrádla, se přede mnou natřásali a chtěli, ať je krmím, když jsem jejich máma. Návštěvníci jim házeli mince, já věděl, že si je schovávají na jedno místo do písku a v dobách nejvyšší nouze jsem si tam zašel pro padesát korun v drobných. Pak už ale přestávali být zvladatelní, napadli zřejmě v žárlivosti jednu studentku, která se mnou mluvila a pak poklovali jedno dítě. Museli jít definitivně do klece.
* To byl konec snahy o ochočení zvířat?
Myslel jsem, že ano, ale pak jsem se ještě spřátelil s pumou Bety, o kterou jsem se staral tři roky. Běhala volně po lese, nakonec skončila v olomoucké zoo. Po ní přišel levhart cejlonský, staral jsem se o něj dlouho a dokázal ustát i jeho přátelské kočkování, kdy mi v době, kdy vážil sedmdesát pět kilo, šel po krku. Musel jsem tehdy nosit při hraní s ním široký kožený obojek po své doze, ten mi, myslím, taky možná zachránil život. Pak jednou napadl chovatelku, já jej od ní tahal za ocas, on už mě ale nerespektoval, poznal totiž, že se ho bojím, a byl konec. Musel do oploceného výběhu, já se tehdy zařekl, že už se takhle k šelmám chovat nebudu. On to rozloučení těžce nesl, byl smutný. Byla to moje hloupost, neměl jsem mu dovolit, aby si na mě tak zvykl. Nikdy nezapomenu, jak mi jednou překrásně coby svému parťákovi nadehnal králíka. Když kolem mě ten králík proběhl a já jej nechytil, podíval se levhart na mě nechápavě, jakoby mi říkal: No teda, ty jsi fakt nemehlo... Já si pak donesl králíka domácího a ukázal jsem mu, že ho umím chytit, tak jsem si to u něj trochu vyžehlil.
* Jako jeden z mála lidí jste měl možnost porovnat život zvířat v zoo a pak i s vašimi svěřenci v přírodě...
Já spousty let všem tvrdil, že zvířata se mají v zoo dobře, že jim tam vytváříme dobré podmínky. Jenomže pak jsem viděl, jak se chovají v přírodě, co opravdu potřebují. Uvědomil jsem si, že dravé šelmy potřebují lovit, že je pro ně lepší třeba krátký pětiletý život na svobodě, s lovem a se vším všudy, než sebedelší život v zajetí. Profesor Veselovský, dlouholetý ředitel pražské zoo, mi otevřel oči. Řekl mi už před mnoha lety, že naše zoo jsou o čtyřicet let zpátky za světem.
* V čem byly tehdy zpátky?
Já ho přivedl do ostravské zoo, aby nám řekl svůj názor. Řekl, že jdeme špatně, že zoo by měla být něčím výjimečná, originální. Poradil nám, abychom šli severskou cestou, chovali losy a soby, že bychom se tím mohli odlišit od zoo, které tehdy byly stejné: lev, pár opic, slon. Radil nám dřevěné výběhy, plno stromů, klády. My ale šli cestou betonu. Betonovalo se ostošest. I když se toho od té doby v zoo udělalo dost, nemyslím, že bychom se odlišovali od průměrných a obvyklých zoo. Naopak, Lešná je nádherná a originální, krásná je i Jihlava.
* Vy zpochybňujete zaměření, ale vůbec smysl zoologických zahrad.
Ano, já už jsem proti tomu, aby se sem vozily poloopice madagaskarské, když nám v Beskydech živoří poslední tři kusy tetřeva! Pomáhejme tomu, co sem patří, ať se tu daří rysům či vlkům.
* V zoo už nějakou dobu nepracujete, přesto jste tolik let budoval její tvář. Jak jste se s ní rozešel?
Ne moc v dobrém. Čtrnáct dnů po mém odchodu zrušili logo rysa, které jsem vytvořil, a zoo má teď ve znaku hrocha. Hrocha, který v ostravské zahradě žije v kalné vodě plné trusu v malém bazénu jako chovné prase. Vlastně hůř než ono. Odešel jsem před třemi lety, ale měl jsem to udělat mnohem dříve.
* Co říkáte na nový sloninec, který zahrada postavila?
To je další hrůza. Navrhoval jsem tam více stromů, chtěl jsem, aby tam byli mladí hraví sloni, kteří by měli ve výběhu klády, aby mohli pracovat. Jen tak to baví lidi i slony samotné. Místo toho vznikl paskvil, nudný malý výběh bez stromů.
* Co děláte teď?
Pozoruju šelmy v přírodě, jsem garantem Českého svazu ochránců přírody pro pozorování a mapování pohybu dravých šelem.
* Setkáváte se ještě někdy s obavami lidí, kteří mají strach ze šelem?
Tuhle sekeru, kterou používám i jako čagan (Ludvík Kunc ukazuje velkou sekeru s ostřím ukrytým v koženém obalu), mně kdysi daroval hajný z Morávky, když jsem jej potkal v lese a řekl mu, že hledám vlky. Řekl mi, že by mě mohli rozsápat, ať si vezmu sekeru. Už mi párkrát pomohla. Ne proti vlkům, ale když jsem se v Ostravě vracel v noci z besedy a zloději chtěli po stařečkovi peníze. Taky se o ni opírám, měl jsem nějaké úrazy.
* Co se stalo?
Spadl jsem ze stromu, mám sešroubovanou nohu. Ale na druhou stranu je to i dobré. Teď se totiž musím mnohem více dívat na zem a vidím, co jsem dříve, když jsem hleděl na horizont, neviděl. Více stop, zbytky trusu. Zkrátka dobrým stopařem musí být asi jen starý chlap, co už hledí na zem, aby nezakopl...
* Co teď plánujete?
Jedu do Národního parku Poloninské Karpaty, mám tam malovat výzdobu lovecké chaty. Tuhle práci udělám co nejdříve, tak za dva dny, a pak se budu toulat krajinou a snažit se komunikovat s vlky, co tam žijí.
