Vědci ze Stanfordovy univerzity přišli s tvrzením, že v černých severoamerických vlcích jsou přítomné geny indiánských domácích psů. Právě křížení domestikovaného psa a vlka je zodpovědné za to, že v Severní Americe najdeme vlky ve všech odstínech šedi.
Mutace podle všeho není neutrální, v lesní oblasti mají černí vlci oproti svým světlejším příbuzným selekční výhody. Příslušné geny mají vztah i k imunitě; pokud uvažujeme o selekci, nestačí se tedy soustředit na úspěch zvířete při lovu nebo na obranné maskování (to vlka sice˙chrání před lidmi, jinak ale moc nepřátel, před nimiž by se měl ukrývat, neměl; vlci navíc kořist spíše štvou, než že by ji napadali z úkrytu, takže maskování pro úspěch při lovu také nemusí být klíčové). Mimochodem, u černých vlků se barva srsti mění s věkem a přece jen trochu světlá, vlci tedy "šedivějí" podobně jako lidé.
Vědci porovnali genetickou informaci vlků všech barev z kanadské Arktidy a národního parku v Yellowstone s geny domácích psů a kojotů. Očekávali, že prostě potvrdí to, že barva kožichu u psů a vlků se řídí stejnými genetickými mechanismy. Skutečně - tmavé zbarvení způsobuje zmutovaná verze genu, v níž scházejí tři nukleotidy.
Tato "černá verze" genu je dominantní. Stáří mutace se odhaduje na 10 až 15 tisíc let a podle vědců vznikla původně u psů, kteří přecházeli do Ameriky s prvními Indiány. Možná byl tento scénář ovlivněn tím, že lidé i jejich psi měli po příchodu na dosud neosídlené území vysokou mobilitu a křížili se tedy s vlky víc než třeba v Evropě. Teoreticky je možné i to, že mutace se objevila u vlků už před kontaktem se psy. Jedná se o zvláštní případ, kdy domestikovaný druh pozitivně ovlivňuje fitness některých jedinců druhu divokého a přispívá ke vzrůstu jeho genetické variability.
Profesorka genetiky Greg Barsh ze Stanfordu uvedla, že domácí zvíře slouží jako genová zásobárna pro své divoké příbuzné. Možná to tak fungovalo i v
jiných případech, každopádně to ukazuje, že cesty genů mohou být složitější, než se na první pohled zdá. Možné je i to, že existence tohoto genu vlkům pomůže, pokud třeba v souvislosti s klimatickými změnami bude ubývat tundry na úkor lesů. A to vše díky dávnému křížení se psy.
Výsledky jsou zajímavé i z toho hlediska, že prakticky všichni současní domácí psi v USA jsou evropského původu. Divoký vlk tak po genetických eskapádách představuje možná jediný pozůstatek jedné z variant svého domestikovaného příbuzného.
Zdroj - ScienceDaily
Poznámka: Není jasné, zda rozšíření této mutace u psů bylo náhodné, nebo selektované lidmi. Možná se to lidem prostě líbilo.
Mutace podle všeho není neutrální, v lesní oblasti mají černí vlci oproti svým světlejším příbuzným selekční výhody. Příslušné geny mají vztah i k imunitě; pokud uvažujeme o selekci, nestačí se tedy soustředit na úspěch zvířete při lovu nebo na obranné maskování (to vlka sice˙chrání před lidmi, jinak ale moc nepřátel, před nimiž by se měl ukrývat, neměl; vlci navíc kořist spíše štvou, než že by ji napadali z úkrytu, takže maskování pro úspěch při lovu také nemusí být klíčové). Mimochodem, u černých vlků se barva srsti mění s věkem a přece jen trochu světlá, vlci tedy "šedivějí" podobně jako lidé.
Vědci porovnali genetickou informaci vlků všech barev z kanadské Arktidy a národního parku v Yellowstone s geny domácích psů a kojotů. Očekávali, že prostě potvrdí to, že barva kožichu u psů a vlků se řídí stejnými genetickými mechanismy. Skutečně - tmavé zbarvení způsobuje zmutovaná verze genu, v níž scházejí tři nukleotidy.
Tato "černá verze" genu je dominantní. Stáří mutace se odhaduje na 10 až 15 tisíc let a podle vědců vznikla původně u psů, kteří přecházeli do Ameriky s prvními Indiány. Možná byl tento scénář ovlivněn tím, že lidé i jejich psi měli po příchodu na dosud neosídlené území vysokou mobilitu a křížili se tedy s vlky víc než třeba v Evropě. Teoreticky je možné i to, že mutace se objevila u vlků už před kontaktem se psy. Jedná se o zvláštní případ, kdy domestikovaný druh pozitivně ovlivňuje fitness některých jedinců druhu divokého a přispívá ke vzrůstu jeho genetické variability.
Profesorka genetiky Greg Barsh ze Stanfordu uvedla, že domácí zvíře slouží jako genová zásobárna pro své divoké příbuzné. Možná to tak fungovalo i v
jiných případech, každopádně to ukazuje, že cesty genů mohou být složitější, než se na první pohled zdá. Možné je i to, že existence tohoto genu vlkům pomůže, pokud třeba v souvislosti s klimatickými změnami bude ubývat tundry na úkor lesů. A to vše díky dávnému křížení se psy.
Výsledky jsou zajímavé i z toho hlediska, že prakticky všichni současní domácí psi v USA jsou evropského původu. Divoký vlk tak po genetických eskapádách představuje možná jediný pozůstatek jedné z variant svého domestikovaného příbuzného.
Zdroj - ScienceDaily
Poznámka: Není jasné, zda rozšíření této mutace u psů bylo náhodné, nebo selektované lidmi. Možná se to lidem prostě líbilo.
