O tom, že vlci se i přes překážky vrací do krajiny nejsevernějších Čech, jsme už psali ve starším článku. Přímo ve Šluknovském výběžku jsme měli před rokem vlčí pár a v létě se podařilo jedné fotopasti vyfotit i “polovinu” vlčete. S napětím jsme tedy očekávali příchod sněhové nadílky. Podaří se ze stop určit početnost zdejší smečky? A bude mít vůbec zdokumentované vlče větší štěstí než jeho předchůdci, kteří v minulých letech zahynuli pod koly aut?
Sníh přišel už v listopadu, ale moc nevydržel. A pokaždé, když se sjeli dobrovolníci na víkendové hlídky, počasí bylo vskutku aprílové a bohužel ne příliš užitečné pro monitoring. Mrholení se střídala s ledovkami, lijáky s poryvy větru, a k tomu ještě havárie vody na základně... Když jsme pak jeden víkend hlídky vůbec nezorganizovali, konečně nastaly ideální podmínky. Vyrazil jsem tedy do lesů sám, doprovázený jen slunečními paprsky odrážejícími se od čerstvého sněhu.
Z autobusu jsem vystoupil na své osvědčené zastávce a opravdu netrvalo dlouho a narazil jsem na vlčí stopní dráhy. Potěšení se chvílemi mísilo s obavami, zda narazím na důkaz, že jsou vlci víc než dva. Vlci totiž na sněhu rádi našlapují do stop jedince, který jde první, podobně jako lidé v závěji. Občas není lehké určit, kolik vlků sledujete, dokud se nerozdělí před stromem nebo balvanem, který třeba obejdou každý z jiné strany. Jenže to se nestalo během několika kilometrů, po které jsem stopy sledoval. Kapičky krve, které jsem ve stopě každou chvíli nacházel, ukazovaly na hárající vlčici. Nabízí se tedy vysvětlení, že rodičovský pár si v období páření „odskočil“ stranou. V podvečer jsem narazil v jistém údolí na další dvojici stop a pak ještě jednu dráhu zvířete, které šlo samo. Možná to bylo vlče, nebo dokonce vlčata. Při své další návštěvě jsem pak poblíž narazil na hotovou vlčí „dálnici“. S kamarádem, který pak místo navštívil se mnou, jsme už jen stěží dokázali uvěřit, že by vlků bylo méně než dva, ale stoprocentní důkaz chyběl. Na trochu výhodnější místa jsme přeinstalovali dvě fotopasti.
Poslední „zimní“ víkendovou stopovačku jsme uspořádali na začátku března. Znovu se potvrdilo, že takový nápad příroda odmění vrtošivým počasím. Celé ráno lilo jako z konve, a to jsem si doma zrovna zapomněl své nové pončo. Aby toho nebylo málo, našli jsme toho dne kolem deseti vlčích trusů, z nichž většinu jsme vzali s sebou na zkoumání. Po nějaké době děšť ustal a my se dostali k první fotopasti, umístěné u zmíněné vlčí dálnice. Nikdo napětím ani nedutal, ale bohužel, kromě pár divočáků se nenatočilo nic. Druhá fotopast sice byla opodál, ale nechtěli jsme se prodírat hustým lesem, a proto jsme zvolili dlouhou okliku. Kolem poledne jsme dorazili na místo. Pohled na fotopast stál za to. Ležela na zemi pod stromem, kde jsem ji posledně zanechal; plastová obruba, která drží uvnitř infračervený blesk, z poloviny chyběla stejně jako jeden ze šroubů, který ji měl za úkol přidržovat. Z cedulky s kontakty zbyly jen cáry a řemen, držící fotopast, byl na tři kusy. To vypadalo podezřele... Ale už se nám ve fotopastech v minulosti vrtali divočáci, jeleni i datel. Jestliže jsme u první fotopasti nedutali, tentokrát napětí dostoupilo skutečného vrcholu.
Videa jsme si přehráli hned na místě v tabletu a neubránili jsme se spontánním projevům radosti. Nejenže jeden ze záběrů potvrzuje, že vlci jsou i na začátku jara pořád ještě alespoň tři, ale mohli jsme se pokochat záběrem na vlčí značkování a hlavně sérií videí z trpělivé demontáže našeho špionážního zařízení, trvající na pokračování několik dní. Co k tomu dodat – nejlépe se podívejte sami.
RADEK KŘÍČEK
