Vyprávění ze stopování rysa v Beskydech
Zima byla plná přívalů sněhu, ale začátkem března se počasí ustálilo. Ve světě šelmy zvané Lynx Lynx šlo o dobu, kdy končí námluvy, což je období největší aktivity rysů. V Beskydech však bylo i v nižších polohách kolem metru sněhu. Pro monitoring šelem jsou to podmínky takřka ideální.
Mírovi se ve čtvrtek k večeru podařilo najít stopní dráhu, která jej následně dovedla k asi týden staré stržené srně. Druhý den se bohužel nenašel nikdo, kdo by mohl ve stopování pokračovat, ale počasí nám naštěstí přálo. Přes den sníh velice pomalu odtával a v noci zmrznul. Hned v sobotu ráno proto míříme s přítelkyní přímo ke kořisti, abychom zkontrolovali nainstalovanou fotopast. Během toho dne a půl, co uběhlo od nalezení kořisti, se tady rys neobjevil. Pokračujeme proto proti stopní dráze, která stoupá přes houštiny na vrchol kopce. Po cestě si všímáme několika míst, kde rys seděl na vývratu a pozoroval okolí, kde odpočíval, a také několik míst, která si označkoval.
Rys ostrovid má vývraty v oblibě. Pečlivě je prozkoumává a rád na ně usedá a rozhlíží se.
Nahoře zjišťujeme, že stopy dále míří tím nejprudším svahem přímo dolů. Na bambusových sněžnicích pokračuji sám. Záhy zjišťuji, že sněžnice se na zmrzlém sněhu proměnily v jakési lyže a sestup tímto způsobem je dost nebezpečný. Naštěstí se po pár metrech objevuje traverzová cesta, takže můžu zastavit a sněžnice si sundat. Bez nich se schází o něco lépe, ačkoli se samozřejmě bortím přes tu zmrzlou krustu – někdy až po pás. Rysí stopy mi občas mizí – je evidentní, že rys šel po zamrzlém sněhu a vůbec se nepropadal. V danou chvíli mě to ovšem moc nezajímá. Větší starosti mi dělá hledání bezpečné trasy k cestě pode mnou. Zranění v této oblasti by znamenalo nemalé komplikace; pomoci bych se tu nedovolal.
Na cestu se nakonec dostávám v pořádku, se zklamáním však zjišťuji, že stopy zmizely úplně.
Vracím se tedy na místo, kde jsme ráno kousek od kořisti začali. Je už půl čtvrté, když začínám hledat místo, kde by mohl rys přejít potok. Svahy kolem potoka jsou tradičně strmé, pokryté zamrzlým sněhem, který se mi pod nohama ostře láme. Hodinu se propadám v okolí potoka, avšak marně.
Nedokážu to ovšem vzdát. Ještě se rozhoduji vyšplhat prudkými sto metry na malý hřeben nade mnou. Jde o jižní svah, takže o něco výše jsou už místa bez sněhu. Není jich však moc, sněhu je ještě dost. A to je dobře, nahoře totiž opět nacházím stopní dráhu této šelmy. V tu chvíli jsem už věděl, že stopy jsou starší než dva dny, takže se po nich můžu bezpečně pustit. Rys se umně vyhnul několika domům a pokračoval ve své cestě.
Je už ale dost pozdě, po celodenním brouzdání a propadání se sněhem jsem už skoro bez sil, takže se rozhoduji vydat nejkratší cestou na základnu.
Se svítáním vycházím následujícího dne sám. Místo bambusových mám dnes lepší, železné sněžnice. Vydávám se k místu, kde jsem včera skončil.
Odtud se rys ubíral traverzem dále. Na své cestě obcházel spousty vývratů, které předtím pečlivě prozkoumal. Pak pokračoval k různým skalkám v okolí. Provedl mě tak místy, kde jsem nikdy předtím nebyl a kam bych se asi ani nedostal, mimo jiné i kvůli velmi náročnému terénu.
Docházím k fotopasti a zjišťuji to, v co jsem doufal celou dobu. Díky fotografiím vím, že rys daným místem prošel před 58 hodinami a na blízké vyhlídce strávil celé dvě hodiny. Protože jsem předtím sesbíral vzorky trusu a srsti, mám i s jeho fotkami kompletní podklady pro monitoring.
Rys odchází od skály po značkování
Stejně jako včera je i dnes krásné počasí. Sluníčko místy roztápí sníh, ale ve stínu je zima a silná ledová krusta tu zůstává. Vím, že už mi chybí najít jen nějakou kořist. Chvíli přešlapuji na místě, protože mi stopy zmizely, ale okamžitě je nacházím, jak ostře zahnuly a hned pokračovaly houštinami a prudkou (jak jinak) strží do míst, kde jsem nikdy nebyl. Stopy mě dovedly k několika dalším značkovacím místům šelmy, z nichž poslední vypadá velice zajímavě. Fotopast zde nedávám zejména kvůli rostoucí únavě. Až po čase jsem zjistil, jaká to byla chyba.
Moje vyčerpání roste, ale zvědavost mě žene dál. Překonávám menší fyzickou krizi a následuji další stopy, abych zjistil, že mě rys opět „dostal“.
Stopní dráhy rysa ostrovida - pohodovým terénem i stržemi, ale stále rovně
Stopy schází prudce dolů a okamžitě zase nahoru. Na vrcholu jednoho z kopců se pak opět spouští do doliny, kde jsem předtím téměř byl. Čas do odjezdu autobusu se mi krátí a to mám před sebou ještě pět kilometrů údolím. Ještě to beru poklusem smrkovou mlazinou do údolí, ale pak už musím dát přednost autobusu a cestě domů.
Ačkoli v dalších dnech vhodné podmínky přetrvaly, neměl jsem už čas rysa dostopovat. Ale ten víkend byl pro mě velmi silný.
Čtrnáctikilometrové stopování bylo pro mě zatím nejdelší a také nejpřínosnější. Ukázalo mi mnoho z chování rysa žijícího v přírodě.
Hory jsem opouštěl značně fyzicky unavený, ale s krásným pocitem z nepřímého pozorování tak nádherného a divokého zvířete, jakým rys ostrovid bezpochyby je. Je to šelma, která stále dokáže přežívat na malém kousku přírody, která v Moravskoslezských Beskydech zbyla. Je to šelma, která přežívá, ačkoli jí člověk nepřeje.
ROBIN BEDNARZ
