Vystudoval ekologii lesa na Lesnické fakultě Technické univerzity ve Zvoleně a poté zakotvil v Lesoochranářském sdružení VLK. Kromě lesů se věnuje velkým šelmám, především medvědům, a to hlavně na území jeho domovských Tater. Jeho jméno zaznamenala širší veřejnost loni, kdy spolu s italským fotografem Brunem D´Amicis vydal výpravnou knihu Posledná pevnosť a s režisérem Robertem Rajchlem natočil dokumentární film Strážca divočiny.
V minulosti jste kritizoval slovenská média za to, že volně žijící medvědy zobrazují zkresleně, často jako agresívní „odpadkožrouty“. Změnil váš film Strážce divočiny a kniha Poslední pevnost v tomto ohledu něco k lepšímu?
Určitě ano, ale ty změny nejsou tak rychlé, jak bychom možná chtěli. Faktem zůstává, že média zajímají — nejen v případě medvědů — především negativní zprávy, takže negativní mediální obraz medvědů stále převažuje. Ale tím, že Strážce divočiny vidělo velké množství lidí — jenom na Slovensku víc než sto tisíc diváků, tak minimálně u části veřejnosti došlo k proměně pohledu. Svědčí o tom i stovky konkrétních reakcí na promítáních nebo prostřednictvím e-mailů. Ale samozřejmě společnost jako celek je daleko komplikovanější, takže k nějaké dramatické obecné změně nedošlo.
Přinesl váš film nové poznatky o životě medvědů i profesionálům — zoologům, ochráncům přírody či jiným expertům?
Myslím, že ano. Třeba z reakcí odborníků slovenské Státní ochrany přírody vyplynulo, že i jim film poskytl velmi zajímavé informace. Samozřejmě by je chtěli potvrdit nějakým serióznějším vědeckým výzkumem s využitím statistických metod, což ale nebyl náš záměr. My jsme se snažili přinést reálné příběhy ze života medvědů. Vědce například velmi překvapilo, když se dozvěděli, že medvědice z Tiché a Kôprové doliny rodí první mláďata až v osmém či devátém roce života. Ovšem samozřejmě mohou namítat, že na vyvození závaznějších závěrů jde o příliš malý vzorek.
Klasické vědecké metody, které používají telemetrii nebo genetické analýzy, mají ale též jen omezenou vypovídací hodnotu. Dá se z nich například dozvědět, kde se medvěd nacházel, ale nemusíte vědět, proč tam byl. Když chcete chování medvědů pochopit trochu do hloubky, musíte znát celý ekosystém. Měli byste vědět, kde rostou nejsladší borůvky, kde se rojí mravenci nebo kde vlci ulovili jelena. Toto všechno a mnoho dalších věcí život medvěda ovlivňuje. Tečka na mapě z telemetrického sledování vám tedy může ukázat daleko méně než příběh, který zažijete v divoké přírodě. Musíte ale vnímat vše kolem sebe.
Je pravda, že tamní medvědi tráví velké množství času v nezpracovaných polomech po orkánu z roku 2004; tedy těch, které lesníci a myslivci považují za semeniště lýkožrouta, které je třeba odtěžit?
Ano, nezpracovaná „kalamitiska“ jsou pro medvědy v Tiché a Kôprové dolině nejoblíbenějším biotopem, zejména proto, že tam nacházejí úkryty a velké množství potravy. Rozkládající se dřevo zde totiž poskytuje hojně živin a na zem navíc dopadá více světla — tedy na rozdíl od hustého lesa, kde může růst jen drobná vegetace, případně leží jenom jehličí.V kalamitiskách naopak život bujní, najdete tam mnoho hmyzu a rostlin a medvědi se v nich cítí bezpečně — dokonce si zde vyhrabávají brlohy. Nabídka potravy se tak medvědům výrazně zvýšila, například borůvky už neleží jenom nad hranicí lesa, ale všude. Medvědi v obou dolinách proto po kalamitě výrazně změnili své chování. Teď tráví v polomech, tedy na území bývalých smrkových monokultur, daleko víc času.
Zaznamenali jste na Strážce divočiny naopak nějaké negativní ohlasy? Například ve smyslu, že se jedná o dokument příliš romantizující nebo agitační?
Abych řekl pravdu, žádné negativní ohlasy jsem nezaznamenal. Dokonce i ti, od kterých jsem očekával, že budou film kritizovat, na něm ocenili jeho nekonfliktnost. My v něm nenapadáme myslivce ani lesníky, naopak jsme jej pojali pozitivně s cílem ukázat medvědy z té skutečnější stránky.
To tedy gratuluju, vždyť který tvůrce může říct, že nemá na dílo negativní ohlasy… V současnosti točíte film o vlcích a zubrech ve východních Karpatech. Jak jste daleko?
Nějak se to protahuje, v těchto týdnech (rozhovor proběhl 15. listopadu — pozn. aut.) v podstatě teprve s filmováním začínáme. Tento dokument ale nebude jenom o vlcích a zubrech, půjde o příběh o návratu divoké přírody do oblasti slovensko-polsko-ukrajinského pohraničí. Toto území se k pozorování divoké přírody, která v Evropě v podstatě zmizela, mimořádně hodí. Samozřejmě vlk a zubr budou hrát důležitou úlohu, protože jde o charismatická zvířata. Naše hlavní myšlenka ale spočívá v tom, že když chcete vidět divokou přírodu v Africe, můžete si zajet do národního parku Serengeti, v Severní Americe zase do Yellowstonského parku a tak dále. Ovšem když chceme vidět divokou přírodu v Evropě, tak nemáme kam jít.Žádné chráněné území není dost velké nebo dostatečně chráněné na to, aby se zde divoká příroda mohla plně rozvinout — abychom tam mohli pozorovat velké množství zvířat nebo přirozený vývoj vegetace. A právě území Východních Karpat s Národním parkem Bieszczady je pro takový „projekt“ mimořádně vhodné. Můžeme tady totiž na velké ploše pozorovat proces návratu. Smyslem filmu je tento návrat ukázat v ochranářském kontextu. Podobně, jako jsme Strážce divočiny točili i s cílem pomoct ochránit Tichou a Kôprovou dolinu, pojímáme film jako součást snahy zlepšit ochranu tohoto území, a to nejen na slovenské straně. Naším širším cílem je vytvořit sto tisíc hektarů skutečné divočiny, v níž bude člověk jen pozorovatelem. Když se nám to podaří, budeme mít i v Evropě svůj Yellowstone.
Inspirujete se při natáčení nějakými přírodopisnými dokumenty a jejich způsoby vyprávění? Nebo jste do toho jakožto ekolog a ne-filmař vletěl intuitivně „po hlavě“?
Když se díváte na televizní dokumenty, určitě vás tím či oním ovlivní. Strážce divočiny byl vysloveně osobním příběhem, inspiraci zvnějšku jsme hledat nepotřebovali. Sám jsem v Tiché a Kôprové dolině strávil hodně roků a chtěl jsem zkrátka ony rozmanité zážitky do filmu dostat. Řešili jsme spíš technické provedení, jakým způsobem vlastně točit, a protože nikdo z týmu nestudoval filmařinu, museli jsme se hodně učit. Takže inspiraci jsme hledali spíše ve formální oblasti.
Měl jsem na mysli to, že jste do filmu nakonec dotáčeli záběry vás filmařů samotných a stali jste se vedle zvířat jedněmi z „hlavních hrdinů“ příběhu. Což je postup, který v poslední době využívá přírodopisná dokumentaristika, aby filmům dodala napětí člověk—zvíře.
Toto jsme opravdu řešili. Z vícero stran jsme totiž slyšeli, že diváky v podstatě nezajímají příběhy zvířat, ale příběhy lidské. Zpočátku jsme opravdu chtěli natočit film bez lidského prvku, v němž bychom Tichou a Kôprovou dolinu představili skrze medvědí příběh. Dokonce jsme zamýšleli, že si pro tento účel vybereme jednoho konkrétního medvěda, proto se vlastně film jmenuje Strážce divočiny. Ale nakonec jsme asi neměli dost nápadů, aby toto pojetí nevypadalo příliš pohádkově či hraně, a rozhodli se vpustit do dokumentu lidský prvek.
Proslulý vlkolog Jaroslav Monte Kvasnica před sedmi lety v rozhovoru pro 7.G říkal, že se stal v soužití s divokými zvířaty jemnějším. Platí to i ve vašem případě?
To nevím. Navzdory tomu, že jsem medvědy viděl víckrát než jiní lidé na Slovensku, se totiž nedá říct, že bych s nimi či jinými volně žijícími zvířaty žil v úplně těsném, blízkém kontaktu. Pozoruju je na velkou vzdálenost, když mě uvidí, tak utečou, takže žádná individuální silná vazba nevzniká. Na druhou stranu mě určitě zvířata významně ovlivňují. Lidi je zpravidla vnímají jako něco, co jde mimo nás. Já si spíš všímám toho, že jejich život je nám v mnohém podobný, že spoustu věcí cítí a hlavně chtějí žít. Ta zvířecí silná touha po životě si myslím lidem někdy chybí.
Máte mezi medvědy v Tiché dolině své „favority“, na které se speciálně zaměřujete?
Oblíbím si vždycky ty, které dlouho pozoruju (smích). Hlavně když jde o rodiny, tedy medvědice s mláďaty. Když vidím medvědice opakovaně vychovávat mláďata, tak si je automaticky zamiluju. Osamocený samec nebo samice nejsou pro pozorovatele tak zajímaví, ale jsou obyčejně mnohem tajemnější a hůře sledovatelní. Za některými samci jsem chodil několik roků, než jsem je poprvé spatřil. Takový zážitek se pak dá těžko popsat, je to, jako kdybyste uviděli ducha. Objeví se jednou a zase na několik let zmizí. A přitom celou dobu víte, že je někde blízko.
Zajímavé jsou také situace, když mladá samice zůstane několik let v teritoriu její matky a já můžu pozorovat, jak se jí daří až do doby, kdy sama porodí první mláďata.
Pojmenováváte si medvědy?
Ano, medvědici, kterou teď sleduju nejdelší dobu, nazýváme Ugly Mother (ošklivá matka), protože při prvním setkání vypadala dost zdecimovaně. Pak jsme zjistili, že ona v létě vždycky vypadá na nic, ale na podzim je úplně nádherná (smích).
A pak že první dojem je rozhodující… Vzpomněl byste si na nějaký zásadnější omyl, kterého jste se jakožto ekolog nebo ochránce přírody dopustil?
Nechci vypadat neomylně, jen mě momentálně nic nenapadá… Spíš než že bych přehodnocoval své názory, možná bych jinak řešil některá vyjednávání. Dříve jsem spory vnímal více konfliktně, když chtěl například někdo těžit, co mám rád, tak jsem se choval úplně antagonisticky. Teď se na ochranu přírody dívám z toho hlediska, že je potřeba lidi spojovat, vytvářet komunity, týmy, sítě. Samotný člověk nemůže nic dokázat. Tento pozitivní a týmový přístup jsem myslím v začátcích dost podceňoval.
Připravil Vít Kouřil
(kráceno)
Celý rozhovor s Erikem Balážem v časopisu Sedmá generace: zde
