Vítat návrat vlků, anebo se jich bát? Poměrně spolehlivou odpověď na tuto otázku může poskytnout důsledný rozbor potravních preferencí. Na italské straně Alp teď mohou být chovatelé dobytka klidní. Ovce, krávy nebo kozy tu vlky prakticky nezajímají.
Devět let tvrdé dřiny v terénu, spojené s prací, která právě nevoní. Sběr trusu vlků. Jenže právě tato obtížně vypadající práce přináší v Itálii zajímavé výsledky, které ovlivňují názory odborníků i laiků na postupný návrat velkých šelem. Dva tisíce vzorků exkrementů, rozebraných na jednotlivé hromádky zbytků potravy, a jejich analýza totiž dává dobrý přehled o tom, jakou kořist si vlci zvolí. Vlci se přizpůsobují potravní nabídce v oblasti svého výskytu, a vybírají si vždy tu snadnější kořist. A v Toskánsku se specializují na divočáky.
Porozumět specifickým nárokům druhu je klíčové pro úspěšně fungující záchranný program.
Alpský region na italské straně hranice sleduje již delší dobu s obavami snahy vlků o návrat do dávné domoviny. Nepustí se snad obávaní lovci do stád ovcí či krav, když se jejich počet v oblasti jen nepatrně zvýší? Vytvoření kvalitního „plánu péče“, který by měl zajistit soužití velkých šelem i chovatelů, je vždycky těžké. Společná dlouhodobá studie anglických zoologů z Durnhamské univerzity (DU) a jejich kolegů z italského Sassari (SU) potvrzuje, že se není čeho bát. Namísto lovu hospodářských zvířat dávají vlci bezvýhradně přednost divokým prasatům. A to navzdory tomu, že by se dal očekávat spíše jejich zájem o srnčí zvěř. Proč tomu tak je?
„Je to vlastně ukázka jednoho ze základních ekologických modelů, vztahů „predátor–kořist“,“ říká Miranda Davisová z DU. „V oblasti Alp není srnčí zvěř právě početná, proto se na ni vlci nespecializují, tak jako jinde v Evropě. Oproti tomu je zde značný počet divokých prasat. Ta jsou pro zdejší vlky mnohem lákavější kořistí. Jednak kvůli jejich velké početnosti, ale také proto, že italští divočáci dorůstají menších rozměrů, a jsou tak zranitelnější než jinde v Evropě. Teprve v letech, kdy mají vlci nedostatek divokých prasat, obracejí svou pozornost k srnčí zvěři. Jinak i v letech, kdy je populace srnčí zvěře na vzestupu, zůstávají vlci raději u divokého vepřového.“
Výsledky Davisové potvrzují, že dvě třetiny potravy vlků tvoří divočáci a jen třetinu srnčí. A to i na lokalitách, kde je relativně snadno dostupná i jiná potrava – jeleni, zajíci, malí hlodavci, kozy, ovce a krávy. Není bez zajímavosti, že k podobným výsledkům dospěl i výzkum zaměřený na „jídelníček“ lužických vlků, o kterém se na našem webu už psalo. I v tomto případě vědci shodně zjistili nízký zájem o hospodářská zvířata, ale zvýšený zájem o srnčí zvěř, na rozdíl od toskánské studie.
Jídelníček sledovaných vlků se sestává z 95 % z divoce žijících zvířat, predace na hospodářských zvířatech je tu minimální.
Výsledky studie jsou velmi zajímavé i pro Stephena Willise (UD), který se na výzkumu podílel. „V Británii byl poslední vlk odloven v polovině sedmnáctého století. A prakticky posledních sto let se vedou mezi odborníky diskuze, zda se nepostarat o jeho opětovný návrat do naší země. To, co vidíme v Itálii, nám dává naději. Nyní totiž víme, že pokud by měli vlci v Anglii dostatek jiné, dostupnější potravy, například divokých prasat, neměli by se naši zemědělci teoreticky čeho obávat.“
RADOMÍR DOHNAL
Článek byl uveřejněn na serveru ScienceDaily.com pod názvem „Italian Wolves Prefer Pork to Venison“.
