Jsou myslivci zabijáci nebo šetrní lesní hospodáři?

Články v Britských listech věnující se významu myslivosti z října 2004:

5.10.2004: Jsou myslivci zabijáci ? (Radek Batelka)
18.10.2004: "Lov je odměnou za péči o zvěř" (Radek Batelka)
20.10.2004: Myslivectví je citlivý způsob hospodaření (Luděk Králíček)
25.10.2004: Myslivectví jako způsob ochrany práva lovu (Radek Batelka)

Jsou myslivci zabijáci?

5.10.2004

Radek Batelka

Když jsem před několika dny hledal na internetu, jaké hmotnosti dosahuje jelen, narazil jsem na elektronickou podobu mysliveckého časopisu Myslivost / Stráž myslivosti. Po dopsání jsem našel novou adresu časopisu Myslivost. Tento časopis vydává Českomoravská myslivecká jednota. Po přečtení několika článků jsem dospěl k názoru, že na tuto kuriózní sondu do hlubin myslivcovy duše stojí za to upozornit. Přináší totiž bezelstný důkaz o tom, jak přinejmenším část (můj optimismus je, přiznávám, neupřímný) myslivců nahlíží na vztah člověka a zvířete ve volné krajině skrze svůj potlačovaný sklon k brutalitě, jemuž se sentimentálně přezdívá lovecký instinkt.

Zajímavý je fakt, že ačkoli je ve většině článků nějaká zmínka o tom, jak pozitivně působí myslivost na zvěř, přírodu a krajinu, největší část článků je věnována jedinému tématu - lovu. Pročetl jsem poslední 3 dostupná vydání (3, 4, 5/2004) a poměr témat byl následující:

• 15 - lov
• 10 – zvěř
• 10 – administrativa, právo
• 5 - zbraně
• 5 – spolky, lidé
• 1 – les
• 18 – ostatní (první pomoc, nemoci, stavby zařízení atd.)

I bez ohledu na tematickou dominanci lovu v tomto časopise se člověk po přečtení téměř jakéhokoli textu neubrání dojmu, že právě lov je jediným a hlavním cílem výkonu myslivosti. Pokud se někde mluví o zvěři, pak často pouze jako o nositeli trofeje, kterou se posléze může šťastný lovec pyšnit. Když je zmiňována péče o zvěř, často se jedním dechem dodává, že tato péče zajišťuje kvalitní trofej. Pro příklad uvedu odkaz na několik článků, ale lze jich samozřejmě najít mnohem více:

• Špičkový jelen z Maďarska – Loňská jelení říje bude pro dr. Volkera Briela, který lovil v Maďarsku poprvé, patřit bezpochyby mezi nezapomenutelné. Podařilo se mu ulovit jelena s nejvyšší bodovou hodnotou, jaká kdy byla v honitbě lesní společnosti MECSEK FORST AG doposud dosažena.
• Sibiřský obr - Nejde mi jen tak o nějakého medvěda. Chci lovit medvěda velkého a chci lovit medvěda v Rusku. Tam je lov medvěda tradiční a já mám svoje představy. A chci lovit už na jaře a nehodlám poslouchat, ze je už pozdě a všechno je rezervované.
• Myslivecké chovatelské přehlídky 2004 - Pro všechny myslivce je nadále naprosto neslučitelné s mysliveckou etikou nepřispívat svojí aktivní účastí v podobě předložení řádně ošetřené trofeje, či osobní pomocí při realizaci výroční chovatelské přehlídky mysliveckého hospodaření.
• Exotika vzdálené Bolívie – Z hlediska trofejí je snad zajímavý Jelenec běloocasý (Odocoileus virginianus), Tapír jihoamerický (Tapirus terrestris), Medvěd brýlatý (Tremarctos ornatus), Jaguár (Panthera onca). Zatím ale v podstatě neexistuje poplatkový lov zahraničními lovci, vzhledem k mezinárodním zákonům a úmluvám je poměrně obtížné vyvézt z Bolívie kůže a trofeje.
• Na liškách – Vůně střelného prachu! Nemohu se v té bílé záplavě zase ubránit vzpomínkám. Je podzimní hon a jeho atmosféra přitahuje kluky jako magnet. Sledujeme myslivce střílející bažanty a zajíce. Vzrušené výkřiky po dobré ráně, křik bažantích kohoutů, nářek postřelených zajíců a vydávání psů. To vše mi vrostlo pod kůži a prožívám to jako dnes.

Z popisu emocí, jak je podává průvodce lovce Sibiřského obra (a které jsou příznačné pro mnoho jiných), je patrné, že dotyčný vnímá realitu na úrovni pubertálního kluka zblblého četbou edice Knihy Dobrodružství a Odvahy. Dospělý člověk musí být opravdu pořádně tupý, aby si jednoho dne v kanceláři v centru Prahy řekl „chci zastřelit medvěda“. Vyrazit pak se vší svojí zabijáckou technikou, která mu garantuje absolutní fyzickou převahu nad zvířetem, do nitra Tajgy, tam pro vlastní potěšení zabít zvíře ozbrojené jen svým tělem a cítit se pak jako velký lovec, to už je snad znakem demence.

Je až úsměvné, jak vypravěč líčí medvěda jako obludu, jako jakousi ničitelskou zrůdu s mordou plnou vražedných zubů. Sebe pak podává jako pokorného lovce, který chápe řád přírody a uvědomuje si, že před její velikostí a mocí nemusí uspět. Přitom opak je pravdou: medvěd si na Sibiři žere svoje mršiny a vůbec žije svůj medvědí život, zatím co za ním přijíždí ničitelská zrůda s puškou, aby ho pro zábavu zabila.

Lovy na našem území jsou jistě o poznání méně podobné těm medvědobijeckým, okolnosti však zůstávají, jak to popisuje např. autor článku Na liškách.

Už samotný slovník lovců naznačuje, že něco není v pořádku. Většina loveckých termínů na první pohled nenapovídá, že je řeč o usmrcování. Smrti se říká zhasnutí, krev je barva a krvácení je barvení, ostatky jsou trofej, deka je stažená kůže atd. Proč je realita zmírňovaná jazykem?

Tato zvrácenost evidentně sahá až do parlamentu, jak je patrné ze zákona o myslivost (č. 449/2001 Sb.). Smutně nejkrásnější ukázkou je snad newspeak paragrafu 2, kde jsou vyjmenovány druhy zvěře, které lze při lovu zabíjet, jako "druhy zvěře, kterou lze obhospodařovat lovem". Jediné vysvětlení pro nesmyslné použití slova obhospodařovat v tomto významu může být snad jen inspirace obhospodařováním veřejných financí, neřeší to však samotné zabíjení.

Myslivci nutnost každoročního odstřelu zvěře zdůvodňují regulací početních stavů, aby byla zachována rovnováha především v soužití zvěře a okolní přírody. Otázkou však je, proč tolik myslivců cítí nenávist k šelmám, které loví stejnou zvěř jako oni (především vlk a rys), když tyto šelmy jsou schopny sehrát velmi účinnou roli v regulaci rovnováhy mezi zvěří a jejím okolím? Že by hrozilo, že šelmy sloví kapitální kusy, na které si myslivci trpělivě pucují flinty ? Stejně tak podivné je intenzivní zimní přikrmování. V zimně se krmí, aby přežilo co nejvíce kusů, na podzim se střílí, protože je jich moc. Snažím se uvěřit, že tu nejde o střílení, ale nedaří se mi to.

Pokud nějaká šelma zabíjí více než sežere, je označena za škodnou, za deviantní kus, většinou poté určený k odstřelu. Co však dělat, když tímto deviantním kusem je člověk ? Jak označit člověka, který zabíjí jen pro potěšení ze samotného zabíjení a proto, aby získal od komise co nejvíce bodů za trofej ? Raději to neřeknu nahlas, aby někdo nezačal tyto devianty obhospodařovat lovem. Zaslouží si totiž spíše psychiatra.

"Lov je odměnou za péči o zvěř"

18.10.2004

Chov živých terčů podle sekretariátu Českomoravské myslivecké jednoty

Radek Batelka

V článku Jsou myslivci zabijáci? jsem poukazoval na fakt, že časopis Myslivost, vydávaný Českomoravskou mysliveckou jednotou (ČMMJ), publikuje mnoho článků věnovaných lovu a sběru trofejí. Z těchto článků je navíc zjevné, že jejich autorům působí zabíjení zvířat velké potěšení a svoji osobní prestiž zakládají na tom, že budou vlastnit cennější trofeje než ostatní lovci. Být myslivcem je pak pro tyto lidi pouze prostředkem, který jim umožní realizovat jejich touhu střílet na živý terč.

Luděk Králíček, vedoucí oddělení myslivosti, střelectví a ekologie sekretariátu ČMMJ:

Vážený pane, pište o tom čemu rozumíte. Neznám bohužel Vaše odborné vzdělání, ale myslivost a ekologie asi není Váš obor. Váš postoj k myslivosti je formou xenofobie. Jste bohužel na stejné úrovni jako traktorista ze vsi, který nemá rád pražáky, ale v Praze nikdy nebyl.
S pozdravem Ing. Králíček
vedoucí oddělení myslivosti, střelectví a ekologie sekretariátu ČMMJ

Radek Batelka:

Pane Králíčku,
byl byste asi překvapen, kolik myslivců mi napsalo souhlasné stanovisko, já jsem tím byl překvapen též. Potvrzuje se moje domnění, že lovecká lobby je mezi myslivci velice silná. Stupidity z časopisu Myslivost jsou trnem v oku i řadě myslivců, jejichž práci to znevažuje.
Budu psát, co uznám za vhodné a nenechám si do toho od vás kecat. Jediné, co můžete udělat, je polemizovat se mnou. Na to ale potřebujete argumenty, tak je položte na stůl, nejlépe veřejně. To co jste mi napsal jsou bohužel jen hospodské řeči, přitom jste ani neřekl, co vám vadí.
Zdraví
RB

LK:

Vážený pane, pište si, co je Vám libo.
Lov je, byl a bude součástí myslivosti, i když se nedá spočítat na procenta, kolik času věnují myslivci lovu a kolik ostatní činnosti. Už vůbec ne podle článků z časopisu Myslivost. Navíc časopis umožňuje myslivcům psát co je libo jim, bez nějaké cenzury. Psát o lovu je navíc asi atraktivnější než psát o likvidaci černé skládky nebo vandalismu návštěvníků přírody.
Jestli jste placen za podobné teze jako v článku o časopisu Myslivost, jsou to lehce vydělané peníze. Nevím co pro přírodu jako takovou děláte nebo jste udělal konkrétně, možná třídíte odpad. Tak ho třiďte dál (taky to doma děláme).
Loveckou lobby neznám. Jsem přitom členem ČMMJ již více než deset let. Jestli někoho takového znáte dejte mi vědět, jako vedoucího oddělení myslivosti, střelectví a ekologie sekretariátu ČMMJ se sním rád seznámím, abych mu jeho zpátečnické názory vyvrátil.
O článku, který jste zveřejnil, si myslím, že je ubohý. Jestli Vám ho někdo je ochoten publikovat, je to jeho věc, na tom nic nezměním, o tom si nedělám iluze.
Mějte hezký den

RB:

Bohužel i vy mi těmito řádky dáváte za pravdu. Pokud je pro vás lov nejatraktivnější stránkou myslivosti, nemám co dodat, vše jsem již řekl v onom článku. Tvrdím, že část myslivců se houby stará o ochranu přírody, pouze rádi loví, což je stejný přežitek pravěku, jako získávání manželek únosem. Nevím, proč odvádíte řeč k mému třídění odpadu. Vaši jakešovskou poznámku o tom, kolik za to beru, nebudu ani komentovat, v BL nejsou články honorované.
Lovecké články v Myslivosti jsou ubohé a je-li ČMMJ ochotna podporovat jejich vydávání, nemůže se divit, že budou ostatní lidé považovat lovce za devianty.
S pozdravem
RB

LK:

Lov je odměna za péči o zvěř. Deviace je pravděpodobně Váš problém.
S pozdravem LK

Asi každý kluk někdy toužil prožít napínavé dobrodružství lovu. Dospělý člověk však chápe, že nemůže dát nekontrolovaný průchod všem svým tužbám a že lov pro zábavu a potěšení je nepřijatelný, neboť život si zasluhuje ochranu. Mentální nedospělost myslivců zaměřených na lov pak není jen znakem jejich duševních problémů, ale je i nebezpečím pro jejich okolí, jak dokumentuje každoroční výčet mysliveckých incidentů, včetně zastřelených a postřelených lidí.

Doufejme, že se ti z myslivců, kterým jde skutečně o péči o zvěř a krajinu, najdou dostatek síly a odvahy, aby udělali pořádek mezi svými kolegy, kteří si do mysliveckých spolků chodí především zastřílet. Dokud se tak nestane, budou asi nadále nejvíce na očích veřejnosti aktivity těch myslivců, kteří myslivosti dělají tu nejhorší reklamu.

POLEMIKA
Myslivectví je citlivý způsob hospodaření

20.10.2004

Luděk Králíček

Polemika s článkem Lov je odměna za péči o zvěř

Díky myslivcům můžeme ještě dnes pozorovat v naší přírodě zvěř. Od doby vzniku Českomoravské myslivecké jednoty v roce 1923 nezmizel z naší přírody jediný živočišný druh, který by byl zařazen mezi zvěř s výjimkou dropa. Ten ale nebyl vyhlazen střelbou lovců, ale likvidací jeho biotopů intenzivním zemědělstvím.

Myslivost velmi zjednodušeně řečeno je v našich podmínkách de facto druhem zemědělské prvovýroby, která je nejcitlivějším způsobem obhospodařování pozměněných kulturních ekosystémů a jejíž bioprodukty jsou zvěřina, kůže a případně trofej.

To vše bez nenávratného poškození životního prostředí s ohledem na prosperitu a rozvoj populací zvěře. Myslivost má dále za úkol uchovávání kulturních tradic, ochranu přírody zvláště co se týče zlepšování životního prostředí zvěře, loveckou kynologii a mnoho dalších činností na kterých v tomto článku není prostor.

Regulace zvěře lovem je stanovena ze zákona. Není možné neregulovat stavy zvěře černé, vysoké, nebo srnčí, které způsobují na zemědělských a lesních pozemcích nemalé škody. Na druhé straně je nutné chránit a zlepšovat biotopy drobné zvěře, které v krajině v důsledku velkoplošného intenzivního zemědělství používajícího co nejvýkonnější mechanizaci a chemizaci mizí, nebo stagnují. To ale neznamená, že by se v oblastech hojného výskytu drobné zvěře měl lov zastavit. Tyto oblasti doposud vlivem poctivého mysliveckého hospodaření a spolupráce s některými zemědělci v České republice existují.

Chápu že v součastné společnosti, která nemá osobní pozitivní zkušenost s myslivostí, se dá jenom těžko obhajovat naše názory a pozice. V minulosti byly podzimní hony na drobnou zvěř celospolečenskou záležitostí venkova a z finálního lovu měl prospěch téměř každý obyvatel, protože zvěřina byla levnou a dostupnou, kvalitní potravinou. Na venkově žila většina obyvatel.

Dnes je čím dál větší počet obyvatel koncentrován ve městech a s myslivci se dostávají do konfliktu v průběhu svojí rekreace ve volné přírodě (venčení psů, motorismus, atd.). Potom mají na myslivce negativní názor, protože se myslivci nějakým způsobem snažili ovlivnit jejich svobodný pohyb v přírodě. Navíc někteří lidé projevují sociálně patologickou příchylnost ke zvířatům, která supluje jejich neschopnost navazovat normální lidské vztahy, pak je pro tyto individua jakékoli usmrcení zvířete vnímáno jednoznačně negativně.

Lov není pro určitou skupinu lidí v součastné době přijatelný. Téměř ze sta procent pocházejí z měst nad 50 000 obyvatel. Respektuji jejich názor, ale žádám respekt i pro všechny myslivce a lovce, kteří postupují v souladu se zákony. Podle mne lov není v dnešní době pouze výsadou inuitů, křováků a ostatních přírodních národů. Myslivost a lov jako její neoddělitelná součást má v našich podmínkách staletou tradici, je vysoce etický a jeho úkolem je vyřazovat z chovu zvěře jedince podle přesně stanovených kritérií. Samotná trofej tolik opovrhovaná některými ekologickými fundamentalisty je odrazem kvality životního prostředí zvěře.

Získání jakékoli silnější trofeje je pro normálního myslivce většinou odměnou k životnímu výročí, nebo jako odměna za jeho činnost v tom kterém mysliveckém sdružení. Silnější trofeje získané za celý život lze u většiny myslivců spočítat na prstech jedné ruky. Z osobní zkušenosti znám i případy, že myslivec není ochoten zvěř lovit i když na ní má povolenku, protože mu je líto zvěř usmrtit. To se týká zvláště zvěře srnčí.

V naší společnosti jsou v současnosti i lidé disponující značným bohatstvím. Ti si mohou dovolit lovit silnou trofejovou zvěř na všech světadílech. Jejich lov v případě dodržení všech zákonných ustanovení, zvláště předpisů CITES, je naprosto legální a pro místo pobytu je nemalým ekonomickým přínosem. Tento druh lovu žádným způsobem nenarušuje ekologickou stabilitu na loveckých teritoriích, parametry lovu jsou většinou velmi přísné. Především závist a postkomunistické vnímání odlišnosti staví tyto lovce do negativního světla ačkoli se nedopouštějí ničeho nezákoného.

Lov je a bude pro novináře atraktivním tématem na kterém si vždy budou rádi ostřit svůj ostrovtip na náš účet. Je tedy na nás myslivcích a v konečném důsledku lovcích, jakým způsobem budeme naši činnost provozovat bez zbytečných excesů s co nejvyšší odborností, morálkou a etikou.

S pozdravem Ing. Luděk Králíček

vedoucí oddělení myslivosti, střelectví a ekologie

P.S.: Střelectví na sekretariátu ČMMJ zajišťuje výcvik střelby a pořádání závodů ve střelbě na střelnicích

POLEMIKA
Myslivectví jako způsob ochrany práva lovu

25.10.2004

Radek Batelka

Luděk Králíček vytváří svojí argumentací v článku Myslivectví je citlivý způsob hospodaření pouhou kouřovou clonu a pod jejím závojem uhýbá od problému.

Původní článek poukazoval na fakt, že Českomoravská myslivecká jednota (ČMMJ) vydává časopis Myslivost, v němž překvapivě mnoho prostoru dostávají lidé, kteří svoji seberealizaci nacházejí v lovu zvířat pro zábavu, ať už jako myslivci, či jako poplatkoví lovci. Někteří dokonce barvitě líčí svoje bezprostřední emoce a prožívání při lovu, čímž dávají nahlédnout do zajímavých zákoutí jejich vlastní psychiky. Nebudu je zde znovu citovat, pro příklad uvedu pouze dva namátkové odkazy: Sibiřský obr a Na liškách.

Tento časopis hlavní české myslivecké organizace pak svým obsahem podporuje domněnku, že lovců z vášně je mezi myslivci mnoho a že mají nezanedbatelný vliv na českou myslivost jako celek a zájmům lovců je mnohé přizpůsobeno.

Luděk Králíček však převedl argumentaci jinam. Namísto debaty o tom, proč jeho organizace podporuje ve svém oficiálním časopise vydávání slaboduchých loveckých elaborátů je náhle řeč o tom, jak geniální myslivečtí inženýři udržují neschopnou přírodu alespoň při základních životních funkcích. Chápu, že člověku, který se domnívá, že "lov je odměnou za péči o zvěř", asi nic jiného nezbývalo. Na čem však stojí ona kouřová obhajoba myslivosti?

Prvním argumentem je tvrzení, že "díky myslivcům můžeme ještě dnes pozorovat v naší přírodě zvěř". To je pravda. Přesnější však je říct, že díky myslivcům není dnes často pro zvěř kam plivnout. Nejde totiž jen o to zachovat původní druhy zvěře, ale též udržet rovnováhu mezi zvěří a jejím okolím. Navzdory zdání dnes není u řady druhů problém v jejich hrozícím vyhynutí, ale naopak v udržování nepřirozeně vysokých stavů a z toho pramenící devastace okolní vegetace.

Ačkoli bylo přijetí mysliveckého zákona obecně považováno za vítězství myslivecké lobby nad zájmy ochrany přírody a vlastnických práv, nenajdeme v něm žádnou oporu pro Králíčkovo tvrzení, že "myslivost zjednodušeně řečeno je … druhem zemědělské prvovýroby… a její bioprodukty jsou zvěřina, kůže a případně trofej". Primárním "produktem" myslivosti je totiž podle mysliveckého zákona především zachování druhů zvěře a udržování rovnováhy mezi zvěří a okolním ekosystémem, jak je patrné z § 3:

(1) K zachování všech druhů zvěře v přírodě činí orgány státní správy myslivosti potřebná opatření. Přitom se poskytuje podpora a ochrana geograficky původním druhům zvěře. Chovem zvěře se rozumějí odborné zásahy sledující určité vymezené biologické cíle, zachování rovnováhy mezi stavy spárkaté zvěře a prostředím, udržování přírodní kvality genofondu zvěře, cílené zvyšování chovné kvality zvěře a úprava stavů zvěře na optimální stav.

(2) Držitel honitby a v případě jejího pronájmu nájemce honitby (dále jen "uživatel honitby") je povinen zajišťovat v honitbě chov zvěře v rozmezí mezi minimálním a normovaným stavem zvěře, které jsou určeny v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti o uznání honitby. Minimálním stavem zvěře je stav, při kterém není druh ohrožen na existenci a jeho populační hustota zabezpečuje biologickou reprodukci druhu. Normovaným stavem je nejvýše přípustný jarní stav, který odpovídá kvalitě životního prostředí zvěře a úživnosti honitby; uvádí v rámci jakostní třídy honitby i požadovaný poměr pohlaví a věkovou skladbu zvěře a koeficient očekávané produkce.

Regulace početních stavů zvěře je pak dalším zajímavým bodem. Mnoho myslivců se na toto ustanovení zákona odvolává stejně úlevně, jako pan Králíček. Nelze zde však nevidět zásadní rozpor: ve chvíli, kdy příroda sama reguluje početní stavy zvěře tím, že je dané území prostě schopno uživit jen určitou velikost populace, nařizuje zákon myslivcům zvěř přikrmovat. Tím se logicky spěje k situaci, kdy bude možno vítězoslavně zvolat, že se nám ty potvory, čert ví jak, už zase přemnožily a je potřeba vytáhnout kulovnice, než nám všechno sežerou. Přestože početní stavy lze regulovat i jinými metodami než lovem, právě lovecké řešení dostává průchod.

S tím souvisí fenomén šelem. Četné výzkumy a pozorování dokazují, že v krajině našeho typu jsou predátoři jako vlk či rys schopni sehrát velmi pozitivní úlohu a převzít na svá bedra mnoho regulačních funkcí, které dnes v potu tváře plní naši myslivci. Hysterie, s níž však nervová soustava mnoha myslivců reaguje na signál šelma je pak nepochopitelná jen do doby, než si uvědomíme, co přítomnost šelem v revíru znamená pro člověka, kterému je lov vším. Zvěř se necítí být vázána lejstry a kolky a houby se stará a nalajnované katastry honiteb. Pokud je někde větší výskyt predátorů, zvěř migruje jinam. Tato dynamika není nejmenším problémem z hlediska ekologické rovnováhy. Jako lovec bych však plival prach a broky, kdyby se zvěř z mojí honitby odstěhovala na dva roky do vedlejšího lesa.

Jak odpor k šelmám, tak stanovování normovaných stavů zvěře nad schopnost lokality tuto zvěř uživit bez ničivého vlivu na vegetaci naznačuje, že při rozhodování má velký vliv snaha o zajištění dobrých loveckých podmínek.

Zásadním pokusem o dezerci od tématu je pak Králíčkův posun od lovu pro zábavu k lovu jako takovému. Lov bude existovat a bude mít jistě svoje opodstatnění i v našich podmínkách. Problémem však je to, že mnoho mysliveckých aktivit je logických pouze z hlediska lovu, nikoli z hlediska ekologické rovnováhy či kvality genofondu zvěře. Jak jsem již ukazoval, lovecké hledisko má v řešení biologických a ekologických otázek často absolutní prioritu. Jinými slovy, pokud lze něčeho dosáhnout lovem i bez něj, nakonec vždy dojde na střílení. Těžko v tom nevidět vliv těch, pro něž je lov zábavou. Problémem tedy není samotná existence lovu, ale jeho absolutní protěžování bez ohledu na další zájmy a hlediska. Není řeč o lovu jako takovém, ale o lovu pro zábavu.

Pokud je pro myslivce Králíčkova ražení "získání jakékoli silnější trofeje většinou odměnou k životnímu výročí", nezbývá než požadovat, aby tato jubilejní kratochvíle přestala požívat jakékoli státní ochrany a podpory. Pokud se tak nestane, můžeme analogicky například povolit řidičům, aby za milión kilometrů bez nehod dostal každý povolení přejet si svého kapitálního chodce. Následně pak navrhuji snížit limit na 50 tisíc km, neboť chodců je dostatek a touto jejich promyšlenou selekcí nedojde k žádným nevratným ekologickým škodám.

Častým opodstatněním nezbytnosti lovu je údajně význam trofeje pro určování kvality zvěře a jejího životního prostředí. Obávám se, že pokud někdo není schopen posoudit zvěř a její prostředí jinak než lovem a zkoumáním ostatků, trávil na myslivecké škole zbytečné roky a měl by rezignovat pro nekompetentnost. Kdo z myslivců vezme svého loveckého psa na prohlídku k veterináři, který neumí stanovit diagnózu jinak nežli pitvou?

Podivným argumentem je tvrzení, že "myslivost má za úkol uchovávání kulturních tradic". Co tato věta vlastně znamená, kromě toho, že se odkazuje na onu problematickou formulaci § 1 mysliveckého zákona ("Tento zákon upravuje státní podporu udržení historické a kulturní úrovně a tradic české myslivosti") ? Co podstatného z české kultury by bylo vydáno v šanc inovacím, že stojí za to chránit to tímto zákonem ? Dokud tuto floskuli někdo věrohodně nepřevypráví vlastními slovy, je to nadále jen prázdná věta, jejímž cílem je pouze uměle zvedat morální význam myslivosti.

Demagogickou manipulací je Králíčkovo líčení kritiků myslivosti jako kverulantů z velkoměst, kteří snad nikdy neviděli ani živou slepici. Jeho svérázná teorie o odpůrcích lovu pro zábavu jako sociopatech, kteří svou patologickou příchylností ke zvířatům relaxují svoji neschopnost navazovat normální lidské vztahy je pouhý křečovitý žvást, pro který nenajde dostatek důkazů. Stejně jako pro svoji druhou fikci, že odpůrci lovu „téměř ze sta procent pocházejí z měst nad 50 000 obyvatel“. Ze svojí praxe vím, že je to pustá lež, nicméně pokud se pan Králíček na tento tenký led pustil, jistě rád předloží důkazy.

Závěrečný pokus vylíčit odpůrce lovu pro zábavu jako chudé závistivce, kteří by sami tak rádi lovili po celém světě, ale protože na to nemají, tak aspoň pomlouvají zákony ctící lovce, je pak již jen smutnou salvou tradiční bolševické pseudoargumentace, pro niž má angličtina výstižné slovo bullshit.

Lov, navzdory tvrzení pana Králíčka, není pro novináře atraktivním tématem, je však užitečné se o něj zajímat. Je totiž patrné, že právě možnost lovit je určující v celé řadě mysliveckých aktivit, které se snaží být prezentovány jako nemající s lovem nic společného. Následkem toho pak myslivectví není citlivým způsobem hospodaření, ale především důmyslným systémem ochrany práva lovu.