Jedním z nejdůležitějších vztahů v přírodě, je vztah predátora a kořisti. Predátoři neovlivňují pouze počty a kondici zvířat, která loví, ale také jejich chování. Velké šelmy, které zastávají v přírodě roli vrcholových predátorů, v dnešní Evropě převážně žijí v krajině, v níž dominuje vliv člověka. Polsko-německý výzkumný tým si položil otázku, jak se tato skutečnost odráží v úrovni stresu, kterému jsou vystaveni evropští jeleni a srnci.
Vědci při svém výzkumu, publikovaném nedávno v prestižním vědeckém časopise Behavioral Ecology využili jedinečné situace existující v dnešním Polsku, pokud jde o výskyt velkých šelem. Zatímco lesy na východě země jsou tradičně domovem vlků i rysů, ve zbytku země byly velké šelmy v minulosti zcela vyhubeny. Od počátku 21. století se ale začala v západním Polsku postupně obnovovat vlčí populace, která dnes čítá přes sto jedinců. V celém Polsku žije zhruba 1300 vlků. Rys ostrovid zde však i nadále chybí. Na jihu Polska se zároveň nacházejí rozsáhlé zalesněné oblasti prozatím zcela bez přítomnosti velkých šelem.
Jelen evropský je nejběžnější potravou polských vlků, zatímco na jídelníčku rysů převažuje srnec obecný. Výzkumníci sledovali, jak velkým stresem trpí tito kopytníci v oblastech s výskytem velkých šelem v porovnání se zvířaty, která šelmu nikdy nepotkala. Zároveň si všímali dalších charakteristik prostředí, jako je hustota silnic a osídlení, intenzita lovu člověkem a celková početnost zvěře. Hladinu stresu vědci odvozovali z hodnot glukokortikoidů – hormonů vylučovaných v reakci na stres – zjištěných v trusu kopytníků.
Nejnižší hodnoty stresových hormonů vědci naměřili v trusu jelenů a srnců na východě země, tedy v oblastech s trvalou přítomností vlků i rysů. Naproti tomu v jižním Polsku, kde se šelmy vůbec nevyskytují, byly hodnoty ukazatelů stresu nejvyšší. Tyto oblasti se zároveň vyznačovaly vyšší hustotou osídlení a dopravní infrastruktury a lepší přístupností pro lovce (výzkum probíhal mimo loveckou sezónu, přesto byl zjištěn pozitivní vztah mezi intenzitou lovu a hladinou stresu u zvěře). Uvedená zjištění naznačují, že činnost člověka má podstatně vyšší vliv na úroveň stresu, kterému jsou divoce žijící zvířata vystavena, než soužití s predátory.
Nebezpečí, že se stanou potravou šelmy, provázelo býložravce po generace a jsou na něj proto evolucí dobře připraveni. Jeleni a srnci umí předvídat, na kterých místech a v kterých denních dobách jim hrozí největší nebezpečí útoku a přizpůsobit podle toho své chování například tím, že se na exponovaných místech zdržují kratší dobu a vyhledávají bezpečnější místa k odpočinku. Různé způsoby lovu predátorů (rys útočí ze zálohy, zatímco vlci svou kořist zpravidla štvou) přitom nehrají žádnou roli. Lidská civilizace oproti tomu přináší nové a nepředvídatelné hrozby, na které si zvěř ještě nevytvořila odpovídající adaptační způsoby chování.
Předkládaná zjištění se podle autorů studie vztahují především k úrovni chronického stresu, kterému jsou zvířata v různých oblastech vystavena. Dosavadní poznatky o účincích stresu na organismus naznačují, že zatímco krátkodobý (akutní) stres pomáhá zvířeti v situaci bezprostředního ohrožení a souvisí s tzv. útěkovou reakcí, dlouhodobý (chronický) stres může mít negativní dopady mimo jiné na imunitní systém či reprodukční schopnosti jedince. V důsledku toho se zhoršuje nejen fyzická kondice a schopnost přežití jednotlivých zvířat, ale mění se také dynamika celé populace.
Jde o zatím první obdobnou studii porovnávající vliv predátorů a člověka na lesní zvěř v kontextu evropské krajiny vyznačující se výrazním vlivem lidské činnosti. Právě činnost člověka se ukázala být nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím hladiny stresu u kopytníků. Zároveň je zřejmé, že pokud jsou zvířata po generace opakovaně vystavena určitým stresovým situacím, dokáží se na ně úspěšně adaptovat. Tempo civilizačních změn však může být v porovnání s přírodou příliš rychlé.
Zdroj: Adam Zbyryt Jakub W Bubnicki Dries P J Kuijper Martin Dehnhard Marcin Churski Krzysztof Schmidt: Do wild ungulates experience higher stress with humans than with large carnivores?. Vyšlo v Behavioral Ecology, arx142, https://doi.org/10.1093/beheco/arx142
PŘEKLAD: MARTINA DUŠKOVÁ
