Na stopě neviditelných šelem

Také jste o tom nejspíš slyšeli, ty zprávy byly všude: v prosinci zaútočili na Moravě vlci na stáda ovcí. Pak se v lednu podařilo vyfotit rysa v Českém Švýcarsku. A medvědi v Beskydech? O těch se přece píše také pořád dokola. Žijí tedy doopravdy v lesích kolem nás báječné šelmy, o nichž každý mluví, ale skoro nikdo je nikdy neviděl? Zkuste zběžně zapátrat a zjistíte, že rychlou a jasnou odpověď snadno nezískáte, informace si často protiřečí. A tak jsem se vydal do Beskyd a ptal se na banální otázku, jak to s těmi neviditelnými šelmami doopravdy je. A zjistil, že to je vážně tak trochu detektivka.

Za vlky do Hrozenkova

Zastávka první: Nový Hrozenkov. Důvod návštěvy? Titulky novin z konce roku: „Smečka hladových vlků zaútočila na ovce u Nového Hrozenkova“. Kde jinde tedy začít pátrání po šelmách, než na tomto krásném místě asi půl hodiny od Vsetína. Je to opravdu magické místo: strmé svahy s chalupami se vypínají k nebi, kolem se táhnou husté lesy, všude burácí potoky vody z tajícího sněhu.

Trochu to tu připomíná krajinu z úvodní scény Jakubiskovy Nejasné zprávy o konci světa, při níž na vesnici zaútočí krvežíznivá smečka hladových vlků. Což ovšem, řekl by vám mírně znechuceným hlasem každý biolog, je naprostý nesmysl, protože vlci prostě na lidi neútočí. Málokdo jim to – vlkům i biologům – věří. V podvědomí lidí je prostě tohle zvíře uložené jako nebezpečná bestie toužící po lidské krvi. Ostatně i moje malá dcera v necelých třech letech dobře z pohádek ví, že vlk je zásadně zlý, žere Karkulky a babičky. A důrazně mi před cestou radila, ať za vlky nejezdím, že to je nebezpečné. Inu, vlk, ve skutečnosti velmi plaché a mírumilovné zvíře, vážně nemá dobrou pověst.

Alois Ondruš ovšem rozhodně nemá touhu ani potřebu vlky nějak démonizovat – žije poblíž lesa v chalupě, z níž se otevírá dechberoucí výhled do údolí. A v čtyřiaosmdesáti letech působí jako člověk, který má v úctě vše živé kolem sebe.

Ukazuje nahoru k lesu a popisuje, jak koncem října v jeho stádu ovcí zavládla panika a úprkem se řítilo dolů do údolí. „Díval jsem se tím směrem, co se děje, a zahlédl dva psy – tehdy jsem si myslel, že to jsou psi. Ale když jsem o tom pak přemýšlel, téměř jistě to byli vlci,“ říká.

Tehdy o žádnou ovci nepřišel – krvavý útok se odehrál až na Štědrý den a psalo se o něm široko daleko. Šelmy jednu ovci zardousili, druhou poranili. O další ovce přišli majitelé stáda na protějším kopci. „Tehdy jsme je neviděli, prostě jsem se nemohl dopočítat ovcí, tak jsem je začal hledat a našel je potrhané tady ve strži pod chalupou,“ dodává a ukazuje do koryta na kraji lesa. „To, že šlo o vlky, jsme určili podle stop a také podle způsobu vedení útoku a trhání kořisti,“ říká Dana Bartošová ze Správy CHKO Beskydy, která se vlky a dalšími šelmami dlouhodobě zabývá. Nebyl by to ani první ani poslední útok v této části Moravy.

Vlk je někdy jen pes

Místní lidí ovšem podotýkají, že občas se na vlky svede i to, s čím nemají nic společného. „Tohle bylo zjevně dobře zdokumentované, ale jindy to tak jasné není,“ říká jeden starousedlík. „Znám člověka, co se před lety vztekal, že mu vlci rdousí ovce. Tak si na ně počíhal a nevěřil svým očím, když zjistil, že to je tlupa místních ořechů,“ dodává s tím, že lidé si často neuvědomují, co vše psi dokáží. „Jejich majitelé se zapřísahají, že ti jejich miláčci by nikdy ovci neublížili. Pak je ale najdou s kožichem od krve.“

Rychle ale dodává, že vůbec nemá pochyb o tom, že tu v lesích vlci jsou. „Sám jsem je jednou slyšel výt a znám i člověka, který přiznal, že jednoho střelil.“ Dobrá tedy, to bychom měli: vlci tady prostě žijí či přinejmenším sem občas přeběhnou ze sousedního Slovenska. Občas trhají ovce a občas – či možná spíše příliš často – padnou za oběť pytlákům. A často na ně někdo svede krvavý čin zdivočelého vesnického ořecha (ponechme stranou fakt, že za oběť vlka dostanou majitelé ovcí náhradu, za ovci potrhanou psem ne).

Novodobý výskyt vlků v Beskydech byl poprvé doložen v roce 1994, o dva roky později vědci s nadšením zjistili, že se tu tyto šelmy i rozmnožovaly. Jenže tato populace byla téměř okamžitě vystřílena pytláky a zřejmě i myslivci, z nichž někteří vlky a rysy považují jednak za cennou trofej, jednak za škodnou. „Podle našich poznatků i dnes nějací vlci v Beskydech trvale žijí, ale lovci neustále zasahují do jejich populace,“ říká Dana Bartošová ze Správy CHKO Beskydy. „Přitom jsou Beskydy svou konfigurací terénu, lesnatostí i dostatkem potravy pro vlky velmi příznivým územím. Zatímco třeba medvědům nemohou moravské hory nikdy poskytnout tolik klidu jako kupříkladu Nízké Tatry, pro tak pohyblivé a přizpůsobivé šelmy, jako jsou vlci, je to u nás vhodnější,“ dodává.

K tomu všemu je třeba dodat, že pro osud moravských vlků je klíčové, co se s těmito zvířaty bude dít v sousedním Slovensku a dílem i Polsku. Na Slovensku jich žije několik set - a na rozdíl o ČR je tam každý rok povolen odstřel 150 kusů. Což trápí i milovníky vlků na Moravě, protože tím „vysychají“ zdroje, které by mohly trvalejší populace přiživovat. „U nás vlky chráníme jako kriticky ohrožený druh. Ale jen co přejdou na slovenskou stranu, tak mohou být zákonně loveni. To je opravdu paradox,“ říká Bartošová. „Nepatrná vlčí populace u nás stále zaniká a znovu se snaží formovat.“

Myslivecké intermezzo

Udělejme nyní krátkou zastávku a odskočme si z lesů do hospody. Probrat to, co dle ochranářů našim šelmám vadí nejvíc: tedy myslivce. „Znám hodně chlapů, co by ani na vteřinu neváhali, kdyby jim do cesty přišel vlk nebo rys. Prostě by po něm střelili,“ říká mi nad pivem ve venkovské hospodě v srdci Bílých Karpat, tedy trochu jižněji než jsou Beskydy, místní myslivec. „Tak to prostě je, nepřiznali by to, ale je to tak. Byla by to prostě životní šance. Ale neznám nikoho, komu by se to podařilo. Vlka tady nikdo nepotkal, ti jsou vážně spíš jen v Beskydech. Rys, ten je opravdu hrozně plachý a téměř neviditelný. A medvěd se sem zatoulá jen jednou za čas.“

Ochranáři se marně snaží myslivce přesvědčit, že šelmy jsou pro přírodu užitečné. Podle nich vlk reguluje a zkvalitňuje populace velkých býložravců jako je jelen a prase divoké - a zároveň přispívá k ochraně lesa před ničením zvěří. Myslivci si ovšem většinou vedou svou – pro něj jsou rys i vlk nebezpeční predátoři, kteří likvidují mláďata a vyhánějí další zvěř.

Můj průvodce světem myslivců se napije piva a s pravým loveckým labužnictvím vypráví, jak před čtvrt stoletím nedaleko odsud jeden jeho známý vystřelil v noci po divočákovi a když se na něj přišel podívat, zjistil, že střelil medvěda. Tak ho rychle zahrabal, za komunistů by z toho bylo hodně problémů. „A rysů, těch tu také je habaděj, ale nejsou vidět. Zato mňoukat je slýchám někdy z lesů až do vesnice. To je hrozný randál, jako když stahují dítě z kůže,“ zakončuje mysliveckou vsuvku.

Tedy další poučka našeho pátrání: není třeba pochybovat, že myslivci často opravdu střílí na vše, co se pohne. Ani o tom, že v pohraničních hvozdech opravdu žije další mytická a neviditelná šelma: rys.

Na vlčí hlídce za rysem

Miroslav Kutal z Hnutí Duha o myslivcích i rysech ví své. Patří k organizátorům postupně se rozrůstajícího „hnutí vlčáků“, tedy dobrovolníků účastnících se převážně v Beskydech tzv. Vlčích hlídek. Skupinky dobrovolníků přes zimu, kdy je možné ve sněhu číst stopy, v podstatě neustále hlídkují na různých místech Beskyd, vyhodnocují stopy šelem a především se snaží „plašit“ myslivce a pytláky.

Navzdory zažitému názvu nemají Vlčí hlídky s vlky nic moc společného, přinejmenším v této zimě. „Na stopy vlka jsme tento rok ještě nenarazili,“ říká Kutal na horské základně, jejíž stůl je obložen mapami a zápisy z pozorování. „To je hodně divné, jsme v terénu na různých místech téměř neustále a pokud by tady byli, téměř jistě bychom jejich stopy zahlédli. Letos tu jen stěží funguje nějaká smečka, možná jen samostatní vlci, kteří se náhodně někde objeví a mohou uniknout pozornosti.“

Hlavním hrdinou těchto výprav je někdo jiný – rys. Kočkovitá šelma, o jejíž setrvalé přítomnosti v českých a moravských lesích není třeba pochybovat. Největší rysí populace, kolem 50 – 70 jedinců, je nyní na Šumavě. Jde o potomky 18 rysů ze Slovenska, kteří zde byli vypuštěni v 80. letech. Velkou událostí byl také v lednu „úlovek“ fotopasti, tedy v lese ukrytého speciálního fotoaparátu, který zvěčnil rysa na zcela jiném místě ČR - v Českém Švýcarsku. A dokázal, že toto zvíře, o němž na severu Čech existovaly po desítky let jen nepřímé důkazy, tam opravdu žije. Či sem alespoň dočasně přichází v zimě, kdy je tu klid, a na léto se dle tamních ochranářů stahuje do klidnějších lesů v Sasku.

Svým způsobem „nejpravější“ je tedy populace moravská, tedy hlavně beskydská. Rysí populace zde přežila už minimálně dvě vystřílení. Oblast vždy znovu osídlila zvířata ze Slovenska. I zde však stačí podívat se na odhady její početnosti a musí být všem jasné, o jak vzácné a ohrožené zvíře jde. „Odhaduje se, že tu je zhruba 10-15 rysů, ale to je údaj pro obě strany hranice, tedy moravskoslezskou i slovenskou,“ říká Kutal a vyndává na stůl kartu z fotopasti, kterou dočasně snesl na základnu. Je to plastová krabice s objektivem schopná fotografovat ve dne i v noci. Vyndá z ní kartu a prohlíží, zda nezískal další snímek velké kočky. Ale tentokrát se na digitální políčka chytily jen kuna a liška. „Rysové tu opravdu žijí a množí se, minulý rok měli mladé. To ale neznamená, že je vyhráno. Až budoucnost ukáže, zda se tu udrží,“ dodává a hloubá v mapě, po jakých trasách ráno vyrazí tři skupiny dobrovolníků.

Vzhůru do lesů

Ráno se vyráží vždy brzy – výprava bude dlouhá. Jinak to ani být nemůže, kdo chce mít šanci zkřížit stopu šelmě, musí urazit co nejdelší trasu. Rysi se totiž pohybují na obrovské ploše (až 350 km2) a tady platí, že čím delší trasa obchůzky, tím větší šance jim zkřížit cestu. Často jde o místa dost odlehlá, protože tato zvířata mají ráda svůj klid. Vlčí hlídka ale musí i na místa, kam chodí i jiní lidé. „Hlídky mají také dát najevo myslivcům, že les nepatří jen jim a že si nemohou dělat, co se jim zlíbí,“ říká Barbora Tocauerová a připevňuje na strom cedulku s nápisem „Výskyt chráněných šelem, území sledují dobrovolné hlídky“.

Pro Barboru to je už asi sedmá výprava, ale teprve včera konečně nalezla to, po čem toužila – stopy rysa. A to ne stopy ledajaké. Našla místo, kde rys zaútočil na srnce. „Dost mě to vrátilo do hry, byla jsem po té sérii neúspěšných hlídek přesvědčena, že rys prostě neexistuje, že ho žádný smrtelník vidět nedokáže, že je to jen výmysl,“ směje se dnes.

Cestou se boříme do sněhu, který v těchto dnech rychle taje. Pro stopování to jsou ideální podmínky, tenká krusta na povrchu zachová otisky zvířat lépe než čerstvý sníh. Stopy včerejšího nálezu už jsou z větší části odtáté, tak míříme dál do kopců. Půjdeme na místa, kde se rysi často vyskytují, abych i já měl šanci poznat kouzlo stopování (pro klid rysů i pytláků vynechejme přesnější informaci o tom, o jakou část Beskyd se jednalo).

Stoupáme, klesáme, prodíráme se křovím, přecházíme hory a doly, zkoumáme nalezené stopy. Do smrti si budu pamatovat, že když má stopa viditelné drápy, bude to nejspíš liška. A těch je tu vážně dost. Až po více jak sedmi hodinách putování se přece jen ozve radostné zvolání: „Tady!“. Na úzké stezičce v prudkém svahu, po němž spíš sjíždíme, než scházíme, září ve sněhu otisknutá pracka.

Velikost odpovídá, tvar odpovídá, téměř jistě to je rys. Bohužel, kolem je už sníh odtátý, a další stopy už najít nedokážeme – jistota tedy bude chybět. „Z izolované stopy se nikdy nedá stoprocentně říci, že to byl rys, vždy musíme zkoumat celou linii stop, a ta tady chybí,“ říká Petr Mohyla, další z naší výpravy. „Ale s vlkem to je ještě těžší, tam se prostě naprosto jistě nikdy nedá poznat, zda to náhodou nebyl pes.“ Zase ti vlci, s nimi je prostě pořád obtíž.

Petr Mohyla je v civilu programátor, Barbora Tocauerová majitelka internetového obchodu se svatebními doplňky. Tedy žádní profesionální biologové, prostě „pouhopouzí“ milovníci přírody, kteří propadli kouzlu šelem a snaze o jejich ochranu. Lidí jako jsou oni každý týden vyráží do Beskyd několik desítek a obdobné výpravy se pořádají i v jiných částech ČR, zejména na Šumavě (tam se jim říká Rysí hlídky). „Je to skvělý způsob, jak strávit čas v přírodě smysluplně,“ říkají moji průvodci, když se po setmění po nějakých 25 kilometrech v těžkém terénu vracíme na horskou základnu. Je prý věcí cti nepřijít za světla...

A co medvěd? I ten tu někde je

Samozřejmě, i medvěd tu je – i když je z mnoha důvodů v trochu jiné pozici. Vlci a rysi zde mají reálnou šanci stát se opravdu nedílnou součástí našich, tedy především moravskoslezských kopců. Medvědi ne – chtějí prostě větší, klidnější teritoria a naše hory v jejich očích „v konkurenci“ se Slovenskem neobstojí. I když, říká se, že Šumava by se jim nakonec možná líbit mohla. „Odhadujeme, že v Beskydech a přilehlých oblastech žije zhruba pět medvědů,“ říká Dana Bartošová ze Správy CHKO Beskydy. A to má na mysli opravdu trvalou populaci. Pak se sem občas zatoulá medvěd i ze Slovenska a vyplaší na nejméně očekávaném místě houbaře, z čehož se poté stane nějaká dlouho tradovaná hrůzostrašná historka.

Zahlédnout medvěda či jeho stopy ovšem není snadné, ač každý myslivec od Beskyd po Bílé Karpaty nějakou tu historku o medvědích stopách či podrápaných stromech vždy vytáhne. Když mluvíme o myslivcích, medvěd má v jejich očích a dalekohledech jejich pušek výrazně lepší šance než vlk či rys, nepovažují ho totiž za škodnou. I tady však platí, že po něm vystřelí ledaskdo, dokazuje to smutný důkaz jeho přítomnosti u Frýdlantu nad Ostravicí. Před dvěma lety tu pejskař objevil zbytky upytlačeného a z kůže staženého medvěda.

Nejspíš nejslavnější moravský medvěd posledních let byl chlupáč přezdívaný Míša z Brodské, který v roce 2000 „řádil“ v okolí Nového Hrozenkova (Zase ten Hrozenkov!). Dodnes tam na Míšu vzpomínají ne zrovna v dobrém. Do dobových záznamů se dokonce dostala statistika, že zlikvidoval sedm včelínů, 28 slepic, tři kuřata, tři krůty, 239 králíků, 27 ovcí a jedno tele. Nakonec byl odchycen a převezen do Zoo v Chomutově, odkud ovšem utekl a na na útěku byl zastřelen, čímž jeho smutný příběh skončil.

Říkáte, že konečně důkaz o krvežíznivosti divokých šelem? Ale ne. Pointa této historky je v tom, že to s největší pravděpodobností divoká šelma nebyla. Jeho chování nasvědčovalo tomu, že to byl medvěd původně ochočený, který buď někomu utekl, anebo ho někdo vypustil dobrovolně.

Zkrátka: příběhy českých a moravských šelem nikdy nenudí.

JAN RYBÁŘ

Původní článek najdete zde