Blíží se konec června a já opět vyrážím do terénu zkontrolovat několik fotopastí v centrální části Javorníků, u kterých už jsem delší dobu nebyl. První fotopast nedaleko pod hřebenem bohužel důkaz o přítomnosti velkých šelem nepodala, přístroj totiž po několika dnech provozu selhal…
Dál jsem pokračoval na slovenskou stranu Javorníků k místu, kde jsem koncem zimy nainstaloval spolu s našim spolupracovníkem Vladem fotopast k jednomu nadějnému rysímu značkovacímu pařezu.
Cestou jsem procházel lokalitami, kde byly parádní zachovalé lesy. Bohužel opravdu byly. Dnes jsou tam nové holiny a staré stromy jsou vykácené. Javorníky tak přišly zase o kus svého pralesa. A jak jsem následně zjistil, podobných holin tam v poslední době vzniklo několik. Pokácené byly většinou všechny stromy, včetně starých torz nebo doupných stromů, které do té doby určitě poskytovaly domov a potravu spoustě vzácných druhů ptáků a brouků. Opravdu smutný pohled…
Javorníky mají místy ještě krásné lesy, bohužel jich však rok co rok rapidně ubývá. Přesto, že je zde vyhlášena Chráněná krajinná oblast Kysuce, stav lesního hospodaření tomu na většině míst neodpovídá. Slovensko má hodně lesů a mnoho krásných horských masivů, což však možná paradoxně způsobuje malý zájem o jejich ochranu, protože čeho je moc, toho si nikdo neváží. S každým novým necitlivým výrubem však přicházíme o další kus divočiny v zachovalých přírodovědně cenných porostech.
Postupně jsem se dostal až k pařezu s fotopastí. Cestou mě doprovázelo hřmění a obloha se povážlivě zatahovala. Rychle jsem prohlédl fotky na čtečce. Bohužel se ani zde rys neukázal a jediní, kdo se fotili, byli jeleni. Přístroj jsem tedy odinstaloval a pokračoval v cestě za stále sílících úderů blesků a začínajícího deště. Naštěstí se mi zanedlouho podařilo najít úkryt v podobě malého krmelce, který stál u staré jedle. Pod ním jsem asi hodinový liják přečkával a sledoval při tom dění v lese. Když déšť konečně ustal a vysvitlo slunce, bylo půl páté odpoledne a já přemýšlel kam dál.
Pokračoval jsem po cestě souběžně s potokem a poté odbočil na další boční hřeben. Nejdříve byl celkem nezajímavý, ale pak se na něm začaly objevovat skalky a pěkné smíšené porosty se spoustou dutinových stromů. Pomalu jsem se proplétal přes padlé kmeny a mokré kameny, když tu náhle zaslechnu sotva slyšitelné zapraskání větvičky. Kouknu před sebe a zůstanu stát jako přimražený - z hřebénku dolů odběhl rys a ještě si při tom nespokojeně zavrčel.
Měl krásně rozetové skvrnění a zadní strana jeho uší byla sněhově bílá. Celé setkání trvalo sotva pár vteřin a rys zmizel jako tajemný přízrak. Stál jsem na místě a čekal, co se bude dít dál. Pár metrů přede mnou se ozvalo jemné zamňoukání! Pořádně zaměřím oči do šera a vidím, jak se mezi skalkami proplétá malé rysí koťátko.
Jeho chůze byla ještě dost neohrabaná a vůbec si mě nevšímalo. Rychle jsem vytáhl foťák, natočil kratičké dokumentační video a opatrně místo co nejrychleji opustil.
Měl jsem obrovskou radost z nečekaného setkání, kterou však záhy vystřídala obava o osud malého rysátka. Uvědomil jsem si, že jsem procházel místy, která jsou díky své nepřístupnosti jedněmi z mála klidových lokalit pro rysy a další plaché lesní živočichy. Pro rysici to jistě byl docela stresující zážitek.
Plný dojmů ze vzácného pozorování jsem se vypravil zkontrolovat ještě jednu fotopast, která pravidelně rysy při průchodu zaznamenává. Oblíbenost této lokality i tentokrát potvrdilo několik návštěv hned tří různých rysů, mezi nimi i rysici Heřmínu. Ta je podle mého domnění právě onou rysicí s kotětem, kterou jsem ten den měl možnost zahlédnout na vlastní oči.
Cestou domů jsem pořád myslel na rysí rodinku, která si žije svým životem kdesi hluboko v javornických lesích. Nemohl jsem se zbavit špatného dojmu z nenadálého setkání. Doufám, že se rysice na místo vrátila a o mládě či mláďata se důkladně stará. Věřím, že po této zkušenosti bude rysí máma ještě opatrnější.
Setkání s velkými šelmami jsou velmi vzácné a jsem rád, že jsem jich už několik mohl prožít. Je fajn vědět, že hory na moravsko-slovenském pomezí jsou stále domovem těchto přízraků karpatské divočiny. Snad tomu tak bude i v budoucnu.
MICHAL BOJDA
terénní a ekovýchovný pracovník Hnutí DUHA Olomouc
