Letošní rok opět přinesl nové údaje dokazující existenci stále se rozrůstající populace vlka v Lužici. Toto území se ve východním Německu nachází na území spolkových států Sasko a Braniborsko.
V Německu, stejně jako v řadě dalších evropských zemí, byl vlk v minulých staletích vyhuben. Od poloviny 20. století byly v oblasti Lužice zaznamenány pouze ojedinělé výskyty, ale teprve až rok 1998 přinesl ochráncům divoké přírody naději, že se vlk do Německa natrvalo vrátí: tehdy byli zjištěni první dva vlci a o dva roky později pozorovali lužičtí lesníci již šestičlennou smečku.
Od té doby se tato šelma stala součástí zdejší přírody, v regionu se nachází 11 smeček a jeden pár bez mláďat, přičemž každá smečka má zhruba 5 až 10 jedinců. Stejně jako v minulých letech, i letos se v regionu objevila nová mláďata; fotopast letos na přelomu června a července zachytila mláďata v jedné ze saských smeček, další vlčata se narodila ve smečce v okolí Sprembergu či jihobraniborského Welzow.
V saské části Lužice se podle nejnovějších informací z letošního roku nachází 7 smeček. V Braniborsku mají svoje teritorium tři smečky a jeden pár, jedenáctá smečka se pohybuje na pomezí obou zmíněných spolkových států. Výskyt vlčích smeček na německo-polském pomezí zobrazuje následující mapa.
Lužice je oblast kontinuálně osídlená člověkem již po mnoho staletí a míra pozměnění krajiny je zde značná. I přesto se zdá, že vlkům toto prostředí vyhovuje. Existence lužické populace dokazuje, že se vlci dokážou velmi dobře přizpůsobit různým stanovištím, a že sousedství vlka a člověka je možné. Blízkost lidí jim nevadí, pokud mají k dispozici bezpečné úkryty, kde mohou odpočívat a pečovat o mladé. Vhodnými oblastmi jsou například bývalé či aktivní vojenské prostory stejně jako velkoplošná chráněná území. V Lužici tak vlci našli nový domov ve vojenském prostoru Horní Lužice (Truppenübungsplatz Oberlausitz) či biosférické rezervaci Oberlausitzer Teich- und Heidelandschaft nedaleko města Bautzen.
V roce 2006 bylo v přírodovědném muzeu v Görlitz analyzováno téměř sto DNA vzorků ze střevních buněk odebraných z trusu zdejších vlků. Analýza například ukázala, že lužičtí vlci pocházejí z polské populace a naopak nepřinesla žádné důkazy o křížení psa a vlka.
V rámci další studie, která byla prováděna v letech 2009 až 2011, byla šestice lužických vlků vybavena obojky s GPS, díky kterým se podařilo získat údaje o velikosti teritoria jednotlivých smeček, ale také kdy a jak opouští vlčí mládě smečku s cílem nalézt nové území a partnera k páření. Někteří mladí jedinci opouští mateřskou smečku již ve věku 12 měsíců, opačným extrémem byla vlčice, která se rozhodla odejít teprve po více než dvou letech. Některé výsledky, například že vlk denně urazí až vzdálenost 70 km, překvapily mnoho odborníků. Další zajímavé údaje přineslo sledování mladého vlka, který se po dvanácti měsících rozhodl opustit smečku a v následujících dvou měsících urazil vzdálenost 1550 km, přičemž došel až do Běloruska.
Následující video zachycuje vlka, který již své teritorium našel a vymezuje si jej. Unikátní záběry byly pořízeny v jižním Braniborsku v roce 2011 Markusem Bathenem z německé ekologické organizace NABU.
Stejně jako jinde ve světě jsou největším nebezpečím pro vlky předsudky lidí, kteří vnímají vlka jako krvelačnou šelmu, která škodí a je nutné se jí bát. Přestože jsou zatím reakce lužických obyvatel na návrat šelem do regionu převážně pozitivní, i zde je hrozbou pro vlčí populaci nelegální odstřel, a také časté kolize s dopravními prostředky, které každoročně připraví v Lužici o život několik vlčích mláďat i dospělých jedinců. Německá ochranářská organizace NABU, která se v rámci svého projektu Willkommen Wolf! věnuje ochraně vlků v oblasti Lužice, se zaměřuje na osvětu a objektivní informování veřejnosti o vlcích. Je totiž zřejmé, že o další existenci vlčí populace v Německu rozhodne do značné míry právě člověk.
JOSEFA VOLFOVÁ
