Vyprávění dobrovolníka Vlčích hlídek Tomáše Krajči
Již řadu let se modlím za to, abych se setkal s vlky ve volné přírodě. Už jsem několikrát narazil na vlčí trus nebo stopy, ale tento týden to bylo určitě nejbližší setkání s vlky, jaké jsem doposud zažil.
Toho dne ke konci září jsme vyrazili do Oravských Beskyd mapovat noční ptáky pomocí nahrávacích zařízení. Na parkovišti u potoka jsme odstavili auto. Vytáhli jsme krosny, turistické hůlky a vyrazili do kopců. S jedním strážcem (členem stráže přírody v národním parku) a s jeho kamarádem jsme stoupali po turistické stezce. Podle stop bylo jasné, že tudy už víc jak týden nikdo nešel. Jediné čerstvé stopy, které byly v blátě otištěny, patřily jelení a srnčí zvěři.
Těsně pod vrcholem jsme našli medvědí stopy, které měly na šířku 16 cm. Zvíře mohlo mít přibližně 200 kg a prošlo tudy asi před dvěma dny. Když jsme se vyhoupli na hřeben, všude kolem byla hustá mlha. Najednou jsme uslyšeli zapraskání větví v křoví. Pozorně jsme se dívali tím směrem, napjatí, co z houštiny vyleze. Po chvilce se vynořil jelen s několika laněmi, které zmizely, hned jak nás uviděly.
Šli jsme na první vytipované místo nainstalovat 
speciální zoologický diktafon. Po cestě se v blátě začínaly objevovat podezřelé stopy psovité šelmy. Po pár krocích už z toho byla nádherná rovná stopní dráha s dvojitými otisky, kterou zanedlouho doplnila starší hromádka vlčího trusu. Bylo jasné, že jsme na chodníku, který vlci často využívají. Rozhořela se ve mně silná naděje, že bychom snad nějakého vlka mohli i potkat.
Když jsme umístili diktafon na stromě, vydali jsme se zpátky k místu, kde jsme vyšli na hřeben. Po cestě jsme udělali pauzu na svačinu, já však dal přednost odlévání vlčích stop do sádry. Poté, co jsme se všichni nasvačili a posbírali odlitky vlčích tlapek, vyrazili jsme na opačný konec hřebene, abychom tam umístili další diktafon, který bude nahrávat hlasy nočních ptáků. Po cestě jsme nacházeli další vlčí stopy a dokonce jsme objevili i jelení kost, kterou okousali vlci. Na rovinatém úseku nám padla do oka skupinka mladých smrků, pod kterými jsme se rozhodli přenocovat. Když jsme zařízení připevnili na strom, kluci šli vytvářet tábořiště. Já se rozhodl, že se ještě v tichosti rozhlédnu po turistické stezce, jestli něco zajímavého nenajdu. Už se ale stmívalo, mlha opět začínala houstnout, tak jsem se vrátil ke klukům.
Ještě než úplně padla tma, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme zavýt, zvědavi, zda nám vlci odpoví. Čtyřikrát jsem zavyl a jednou vyzkoušel skřek umírajícího zvířete (který jsem se naučil od Ludvíka Kunce). Čekali jsme pár minut a najednou jsme uslyšeli vlčí vytí, ke kterému se přidávaly další hlasy. Cítili jsme, jak nám po zádech běží mráz. Z toho krásného okamžiku jsme div neměli slzy v očích. Kluci vytáhli láhev se slivovicí a oslavili jsme tak tuto událost. Ještě jsme asi hodinu postávali a čekali, jestli se vlci znovu neozvou, bylo však ticho.
V noci silně foukal vítr a hodně se ochladilo. Valil se přes nás vlhký vzduch, takže jsme měli mokré spacáky, i když jsme byli pod celtou. Navíc voda ze stromů se hromadila v dolících na celtě, takže ji někdo musel každou chvíli nadzvedávat, aby vodu vylil. Moc jsme toho v noci nenaspali. Já asi tři hodiny. Vstávali jsme o půl šesté, protože jsme chtěli ještě jednou zavýt, jestli nám vlci odpoví. Už se však neozvali. Na chvíli se udělalo jasno, tak jsme alespoň pořídili několik kouzelných fotek nočního nebe, východu slunce a následovně budící se krajiny.
Po ranním balení jsme vyrazili na cestu. Po chvilce jsme si všimli, že v blátě od včerejška přibyly vlčí stopy v obou směrech turistické stezky. To znamenalo, že vlci v noci prošli tam i zpátky asi patnáct metrů od nás – tak blízko jsme je měli! Kdyby nebyla mlha a nefoukal vítr, možná by si jich některý z nás i všiml. Klidně mohli stát hned vedle našeho ležení, ale v té tmě a mlze bychom o nich stejně nevěděli. Kdo ví, třeba se na nás přišli podívat ze zvědavosti, když slyšeli, že tam někdo vyje.
Nedalo mi to a začal jsem ty hezké čerstvé vlčí stopy v blátě odlévat. Kluci se vydali vyzvednout diktafon, který jsme večer nainstalovali jako druhý a který pak nahrál i vlčí vytí. Všude, kde jsme se toho dne na hřebeni a v jeho blízkosti hnuli, jsme nacházeli vlčí stopy a trus. Když jsme šli zkontrolovat již dříve nainstalovanou fotopast, cestou jsme našli ušlapané místo, kde nejspíše leželo několik větších zvířat. Nedaleko v bahně byly vlčí stopy, čerstvý vlčí trus a kus okousaného plastu. Usoudili jsme, že zde vlci nocovali a odtud i vyli. Bylo to sotva kilometr od místa, kde jsme spali my.
Tomu, že je to území pravidelného výskytu vlků, nasvědčovalo i mnoho mladých jedliček, které nebyly okousané od spárkaté zvěře. Bylo vidět, že vlci zde dobře hospodaří – pomáhají stromkům dobře růst.
Těžko popsat radost a vzrušení, které jsem v sobě pociťoval. Byli jsme na návštěvě u vlků! Úsměvy nám pohasly, když jsme o pár stovek metrů dále našli novou mysliveckou kazatelnu a zařízení, které mohlo sloužit k ukrytí masité újedě (návnady). Radost nám opět po chvíli přinesla kontrola fotopasti, která udělala mnoho pěkných záběrů vlků a medvědů. Vyměnili jsme paměťovou kartu a vydali se na hřeben, kde jsme šli vyzvednout druhý diktafon. Po cestě jsme nacházeli další vlčí stopy a trus. Bylo už krásné slunečné počasí, tak jsme viděli do dálky. Kolem nás poletovaly jiřičky a v dáli plachtila káně.
V této lokalitě bylo vlčích stop více než při mé návštěvě hnědouhelného dolu ve Weißwasseru v německé Lužici. Zářili jsme radostí z toho, co jsme našli, slyšeli a zažili a hlavně z toho, jak blízko nás vlci prošli. Vlci se nám nafotili na fotopast, nahráli se na diktafon, máme odlitky. Já si vzal sebou i tu okousanou kost a vzorek trusu na rozbory DNA. Byla to prostě úžasná noc s vlky. Za nedlouho se tam zase vrátím a věřím, že vlci nezklamou a zase dají o sobě vědět, nebo ještě lépe, setkáme se tváří v tvář, abych mohl vlastníma očima obdivovat krásu těchto lesních strážců.
Závěrem bych rád vysvětlil, že z důvodu ochrany velkých šelem nesděluji přesné lokality, na nichž se výše zmíněné události staly. Fotky vlků (přiložené pod článkem) byly pořízeny fotopastí Hnutí DUHA, jehož pracovníci zde monitorují výskyt velkých šelem.
TOMÁŠ KRAJČA
dobrovolník Vlčích hlídek, student Přírodovědecké fakulty UPOL, toho času na tříměsíční stáži na Správě Národního parku Malá Fatra
