Fotopříběh se šťastným koncem
Když jsem v polovině února loňského roku vycházela z chaty do zasněžených Javorníků, ani mě nenapadlo, k jakému neobvyklému příběhu okolnosti toho dne povedou. Nedaleko pod hlavním hřebenem nacházím rysí stopy, vypadá to na více zvířat pohromadě, tedy buď rysí pár při námluvách nebo matka s mláďaty.
Pouštím se proti směru pohybu rysů dolů do menší strže a tam již z dálky vidím ušlapané místo s jakýmisi zbytky jemně poprášenými sněhem. Kořist! Rysem ulovená srna je již skoro zkonzumovaná, ale kromě hlavy, nohou a kůže, které rys nežere, je tam ještě i něco málo masa. Je tedy šance, že rys či možná rysové by se mohli ještě vrátit sníst i tyto zbytky.
Ke slovu tedy přichází fotopast – instaluji přístroj v blízkosti kořisti na klacek zapíchnutý do sněhu, jiná možnost uchycení zde není. Testuji funkci a již dopředu nepochybuji o jistém výsledku – fotkách či videu krmícícho se rysa.
Sledování stopních drah mě pak postupně přivádí na místa, kde rysové odpočívali, lezli na vrcholky vývratů, brousili si drápy o kmen smrku a různě dováděli. Nalezený trus a chlupy pro mě znamenají cenné vzorky pro DNA analýzy.
Po návratu na chatu se dovídám, že kamarádi, kteří ráno vyráželi se mnou, tyto rysy přímo viděli – byla to tři odrostlá rysí mláďata. Ale to už je zase jiný příběh…
Po několika dnech se na místo s monitorovanou kořistí vracíme na kontrolu, mezitím však napadlo téměř 30 cm nového sněhu. Přesné místo nacházíme za pomoci bodu uloženého v GPS přístroji, ale fotopast ani větev, na které byla uchycena, nikde není vidět. Hrabeme v prašanu rukama, nohama i sundanou sněžnicí, ale nacházíme jen malé zbytky kořisti. Fotopast nikde; samozřejmě ani žádné čitelné stopy v okolí.
Po nějakém čase, když sníh trochu usedl a odtál, se další skupinka hlídkujících dobrovolníků pokouší opět přístroj najít, ale bezvýsledně. Pomalu se smiřujeme s tím, že nejspíš byl ukraden nějakým nenechavcem, který ho náhodou objevil. Z legrace však uvažujeme i o variantě, že tím pachatelem mohl být přímo rys či jiné lesní zvíře.
Jak dlouhá zima přešla do jara a rychle i do léta, tak jsme ztracenou fotopast pustili z hlavy. Jednoho květnového dne však zvoní telefon a slovensky hovořící pán nám vrátí naději: při procházce lesem našel naši fotopast (označenou štítkem s kontaktem) a rád by nám ji vrátil.
Bydlí v údolí pod kopcem, kde se nám ztratila. Shodou okolností jsou nedaleko toho místa v terénu kolegové, kteří se u něj navečer při zpáteční cestě zastavují a s díky přístroj přebírají.
Plni očekávání si prohlížíme paměťovou kartu – a nestačíme se divit! Necelých 5 hodin od umístění fotopasti přišli ke kořisti (nejméně) 2 rysové – odrostlá mláďata.
Jeden z nich se několik minut krmil…
…a pak ho nejspíše zaujala či naštvala ta blýskající věc na klacku 2 metry od jeho večeře…
Podle následujících měnících se záběrů se konečně dovídáme, proč fotopast z původního místa zmizela – stala se totiž hračkou odrostlého rysího kotěte! Nejdřív ji jen trochu vychýlilo z původní pozice, po půlhodině přišlo další posunutí.
Po další půlhodině si s ní kotě nejméně 30 minut pohrávalo a tím „pořizovalo“ umělecké snímky. Některé se mu i docela povedly – však posuďte sami :-)
Přitom se rys s fotopastí nejspíš dostal bůhvíkam. Nebýt pana nálezce, který byl dobrák od kosti a nebylo mu zatěžko zavolat na uvedený telefon (i když to bylo do sousedního státu), tak bychom se tohoto šťastného konce zajímavého případu asi nikdy nedočkali. Přišli bychom o snímky dokumentující návrat rysů k jejich kořisti, ale také potvrzující, že rysi se bílého blesku vydávaného některými fotopastmi nebojí. Dokonce jim ta podivná krabička v blízkosti jejich úlovku může přijít i jako lákavá hračka. Pak nezbývá, než ještě jednou poděkovat férovému nálezci rysem odcizeného přístroje.
LEONA MACHALOVÁ
