Čtvrtého července loňského roku byl u silnice nedaleko městečka Luttelgeest v centrálním Nizozemsku nalezen mrtvý vlk. Nizozemská média i weby nejrůznějších evropských z organizací tehdy přinesly zprávu, že šlo pravděpodobně o prvního tamějšího vlka po více než sto padesáti letech. Zhruba půlroční, téměř detektivní pátrání vědeckého týmu vedeného zoology z Naturalis Biodiversity Center v nizozemském Leidenu však přineslo překvapující zjištění: zvíře pocházelo pravděpodobně z východní Evropy a v Holandsku se ocitlo jako oběť trestného činu.
Okolnosti nálezu napovídaly, že zvíře uhynulo v důsledku střetnutí s automobilem a patrně pocházelo z úspěšně se šířící populace lužických vlků ze sousedního Německa. Vědecká analýza nicméně ukázala něco jiného. Početný tým výzkumníků podrobil tělo mrtvého zvířete pečlivému zkoumání, které zahrnovalo jak vnější ohledání, tak i rozbor krve, obsahu žaludku či zubní skloviny. Samozřejmou součástí byly také analýzy vzorků DNA. Dále vědci srovnávali poměry izotopů stroncia v těle zvířete, což jim pomohlo odhadnout jeho původ. Analýzou prošly také podezřelé vzorky trusu nalezené v okruhu patnácti kilometrů od mrtvého zvířete. Co přesně toto zkoumání odhalilo?
Vlk pod lupou
Vnější ohledání a následná pitva odhalily, že se jednalo o dospělou vlčici ve výborné kondici. Podle světlé barvy kožichu bylo možné na první pohled určit, že se jedná o evropského vlka. Dlouhé drápy odpovídaly spíše životu ve volné přírodě a zvíře také nemělo žádný čip nebo pozůstatky po nošení obojku. Míra opotřebení zubů, jakož i snímky z počítačové tomografie chrupu ukázaly, že zvíře bylo poměrně mladé – zhruba jeden až dva roky. Tomu odpovídal i další nález: přestože vlčice uhynula uprostřed léta, měla stále ještě zimní srst. Mladí jedinci totiž línají později.
Zásadní odhalení přinesla pitva zvířete, při níž zoologové objevili tři otvory po kulkách. Jedna z nich (menší ráže) byla na boku, dva otvory se našly na hrudníku. Bližší ohledání určilo, že zvíře bylo dvakrát postřeleno a mělo další velmi vážná vnitřní zranění.
Téměř detektivní práci předvedli vědci při zkoumání obsahu žaludku mrtvého vlka. Zde totiž našli pozůstatky bobra. Bobr je součástí vlčího jídelníčku především ve střední Evropě a severnějších oblastech. Podle míry natrávení jej vlk sežral zhruba dvacet čtyři hodin před svou smrtí.
Přítomnost bobra ve vlčím žaludku jednak opět dokazuje, že se vlčice živila ve volné přírodě, nikoliv v zajetí, zásadní zjištění však přinesla především analýza bobřích pozůstatků. Podle velikosti ocasních šupin se jednalo o necelý rok staré zvíře. Díky tomu, že se bobři zhruba do věku dvaceti měsíců zdržují poblíž místa, kde se narodili, byli vědci pomocí dalších testů (poměr stroncia, viz dále) schopni určit, že touto oblastí rozhodně nebylo Nizozemsko, spíš některé horské celky Evropy – západoněmecké pohoří Eifel či Karpaty.
Genetické analýzy
Psi a vlci jsou si na genetické úrovni velmi podobní. Domestikace psů začala teprve zhruba před 40 000 lety a vzájemným křížením mohou tato dvě zvířata produkovat životaschopné potomstvo. Sady genetických testů měly přinést hned několik zásadních informací o mrtvém zvířeti: Bylo zvíře skutečně čistokrevným vlkem? Jak lze taxonomicky zařadit jeho matku a otce?
Vzorky byly proto porovnány s dostupnými vzorky DNA evropských psů, vlků a vzájemných kříženců.
Co tedy prozradila o mrtvém vlkovi jeho DNA? Určitě se jednalo o evropského vlka a přinejmenším jeho matka byla stoprocentní vlčicí. To potvrdilo hned několik testů, které navíc jako nejpravděpodobnější původ vlka určily karpatskou či chorvatskou populaci či severské země. Bohužel bližší určení zatím současný stupeň poznání genetiky evropských vlků neumožňuje. Výskyt několika vzácných alel genů však poměrně jednoznačně vyvrátil domněnku, že se jednalo o jedince z lužické populace v německo-polském pohraničí.
Co napověděly hodnoty stroncia?
Vědecká metoda porovnání poměrů izotopů stroncia (87Sr/86Sr) se používá pro zjištění původu a pohybu podezřelých osob (a zvířat). Jeho hodnota v těle živého organismu totiž koreluje s poměrem tohoto prvku v různých geologických oblastech. Údaj o stronciu v zubní sklovině tedy může odhalit, kde zvíře trávilo rané období života, kdežto stejný údaj ze vzorků chlupů napoví, kde daný jedinec pobýval později.
Vědci stanovili poměr izotopů stroncia ve vzorcích kostí, chlupů a zubní skloviny mrtvého vlka, ale také ve zbytcích kostí uloveného bobra. Žádný z výsledků nepotvrdil, že by vlk nebo bobr pocházel či pobýval delší dobu v Nizozemsku. Mohl však pocházet z Alp, Karpat, západoněmeckého pohoří Eifel či Pyrenejí. Velké rozdíly v hodnotách stroncia ve vlčích vzrorcích zužují tento výběr víceméně na dvě lokality: pohoří Eifel a Karpaty. Ve zmíněném německém pohoří se stabilní populace vlků nevyskytuje, jako nejpravděpodobnější se tudíž jeví Karpaty.
Mapa zobrazující možný původ nizozemského vlka. Šedě jsou zvýrazněny evropská pohoří, červeně pohoří Karpaty a modře pohoří Eifel.
Sečteno a podtrženo: naaranžovaná nehoda?
O vlcích je známo, že dokáží migrovat na velmi dlouhé vzdálenosti. Nedělá jim problém několik hodin běžet rychlostí 8-9 km za hodinu. Je ale zjevné, že zvíře nemohlo překonat vzdálenost několik set kilometrů z pohoří Eifel či z Karpat za zhruba 24 hodin, během kterých trávilo uloveného bobra. Jako nejpravděpodobnější se jeví, že sem byl mrtvý vlk přivezen a celá scéna se sražením u silnice byla naaranžovaná, aby zakryla trestný čin – nejspíše upytlačení vlka v některé ze zemí, kde je jeho lov zakázán.
Nález mrtvého zvířete v Nizozemsku urychlil přípravu speciálního managementového plánu , který by měl v budoucnu pomoci při případných problémech spojených s návratem této šelmy do zdejší přírody. Vlci šířící se z německé Lužice směrem na západ vzbuzují pozornost i obavy místních obyvatel. Ochranářské organizace například přijímají častá hlášení o údajných pozorováních vlků – jak v centrálním Nizozemsku, tak v pohraničí. Definitivní důkaz o návratu šelmy do této země však zatím chybí.
JOSEFA VOLFOVÁ
