V minulém týdnu přinesla média zprávu o vyšetřování případu, který se stal před více než šesti lety na Šumavě. Správa Národního parku tehdy realizovala výzkumný projekt sledování rysa ostrovida za pomoci tzv. telemetrických obojků. Při této metodě výzkumníci odchytávají rysa, uspí ho a v narkóze mu instalují obojek, který po probuzení zvířete několik dalších měsíců hlásí jeho polohu. Předmětem vyšetřování je nyní konkrétní případ, který se stal v únoru 2008. Tehdy se jedno z odchycených zvířat neprobralo z narkózy a uhynulo.
Odchytové zařízení, které použili pracovníci výzkumného projektu. Fotografie převzata z http://budejovice.idnes.cz/, původní zdroj NP Šumava.
Dle vyjádření současného vedení šumavského Národního parku byla událost hned šetřena interním auditem, který vyloučil lidské zavinění. Přesto byl případ nyní na podnět některých pracovníků správy parku znovu otevřen a vyšetřuje jej policie. Vyšetřování a technické detaily odchytu ponechám pověřeným osobám a zaměřím se obecněji na důvody, které nás vedou k vědeckému zkoumání rysů.
Hnutí DUHA dává přednost neinvazivnímu zkoumání rysů: používání fotopastí, stopování, genetická analýza neinvazivně získaných vzorků – trusu nebo srsti. Nemám ale v úmyslu provádět „morální rozuzlení“ ve stylu „ano, vědci konali správně a jednalo se o nešťastnou náhodu…“ či „ne, odchyt zvířete znamená neúměrné riziko a stres…“ a tak podobně…
Ráda bych ale zmínila jeden aspekt vědeckého zkoumání rysů: Ačkoliv dnes vítáme velké šelmy s více otevřenou náručí než třeba před sto lety, stále bohužel platí, že tato zvířata jsou pro řadu z nás kontroverzní či dokonce nenáviděná. Podle vědeckých odhadů v České republice padly za oběti pytlákům stovky rysů. Pro seriózní dialog a práci s touto skupinou veřejnosti potřebujeme objektivní data, díky kterým pravdivě popíšeme život velkých šelem, nezatížený pověrami a předsudky. A chceme lépe poznat funkce, které velcí predátoři plní v našich lesích i v kulturní krajině. Snažíme se zjistit o silně ohrožených druzích co nejvíce, abychom znali jejich počty a věděli, jak je efektivně chránit. Potřebujeme věrohodná a nezpochybnitelná data, fotografie z fotopastí nebo například údaje z telemetrického sledování šelem. Pokud by rysi nebyli v každodenním ohrožení nelegálním lovem, měli bychom mnohem menší potřebu tyto druhy chytat a nasazovat jim telemetrické obojky.
JOSEFA VOLFOVÁ, koordinátorka Rysích hlídek na Šumavě a v Pošumaví.
