Koordinátorka Vlčích hlídek v Krušných horách Štěpánka Kadlecová o monitoringu vlků, dobrovolnických hlídkách i stopování s dcerou
Je stopařkou chráněných šelem, koordinátorkou Vlčích hlídek v Krušných horách a od března také maminkou. Se svým přítelem a nyní i malou dcerou pořádají přímo ve svém hostelu Yetti v horské obci Vejprty akce pro dobrovolníky, kteří chrání a monitorují velké šelmy. A právě zde tento víkend proběhne také školení pro nové zájemce o Vlčí a Rysí hlídky. Ty pořádá Hnutí DUHA v rámci svého celorepublikového programu Šelmy už dvaadvacet let, pátým rokem také v Krušných horách. Co hlídkaře čeká, jak probíhá monitoring a co Štěpánku i nadále motivuje do ochrany šelem?
Štěpánko, jak dlouho už stopuješ vlky?
Vlky stopuji zhruba od poloviny roku 2016 a úplně naplno tak od ledna 2017. Takže v podstatě už pět let.
Začala jsi s monitoringem vlků v Krušných horách nebo to bylo jinde?
Ze začátku jsem spíš monitorovala v Německu. Hlavně díky tomu, že jsem tam původně hledala svého zatoulaného psa - československého vlčáka, díky němuž jsem se k stopování vlků vlastně dostala, ale to je jiný příběh. Z nostalgie jsem se pak na ta místa ještě nějakou dobu vracela. Podstatné ale je, že to byly pořád Krušné hory, jen ne naše česká strana. Takže ano, začala jsem v Krušných.
Máš zkušenosti i z jiných oblastí nebo zemí?
Spíš ne. I nadále pokračuji s monitoringem a organizováním Vlčích hlídek tady u nás. Jen někdy v rámci spolupráce pomáhám na školeních pro nové dobrovolníky i v dalších oblastech ČR nebo se prostě zajedeme sem tam podívat jinam. Měla jsem kdysi i nabídky na stáže v zahraničí. Vždycky jsem se ale bála, že by mi něco mohlo utéct tady.
Odkud nabídky na zahraniční stáže byly?
Jedna nabídka přišla z Kanady a byla asi na půl roku, další možnost stáže byla na Špicberkách zhruba na 3-4 měsíce. Ta špicberská se ale netýkala přímo monitoringu vlků, mělo jít spíš o takovou traperskou akci. Obě nabídky jsem dostala zhruba v druhém nebo třetím roce mých hlídkařských aktivit. Takže přesto, že šlo o lákavé možnosti a hodně jsem nad nimi přemýšlela, pokaždé jsem si nakonec řekla, no jo, ale co když se doma stane něco důležitého a já u toho nebudu! (smích)
Zůstala jsi tedy v Česku. Kolik času tu monitoringem šelem trávíš? A jak často by se měli zapojovat dobrovolníci Vlčích a Rysích hlídek?
Než odpovím, ráda bych řekla, že by si mě neměl nikdo brát za měřítko. Monitoring šelem a vše spojené s ním mě totiž úplně pohltil. V lese trávím co nejvíce možného času a už jde opravdu o můj životní styl. V podstatě tedy monitoruji skoro každý den, respektive snažím se být v lese co nejčastěji aspoň na nějakou část dne. Docela mi teď nahrává i to, že jsem na mateřské dovolené.
Každopádně noví dobrovolníci, které zapojení do hlídek láká, určitě nemusí všeho nechat a být každou volnou chvilku „v terénu”. Každý dobrovolník - hlídkař - si může čas věnovaný monitoringu přizpůsobit svým vlastním možnostem, což vnímám jako skvělý koncept. Navíc všichni naši členové se mohou rozhodnout i o tom, jakým způsobem se chtějí zapojit. Jestli chtějí jezdit na víkendové akce hlídek třeba i po celém Česku nebo spíš monitorovat šelmy a další vzácné druhy individuálně, například v okolí své chalupy nebo domova.
Kolik víkendových akcí pro dobrovolníky pořádáte?
V celé ČR se jich v zimní sezóně koná i několik za jeden víkend. Čím dál více ale organizujeme monitorovací akce také po zbytek roku, jen s nižší intenzitou. Pokud bych pak měla odpovědět čistě za Krušné hory, snažíme se, aby víkendové akce hlídek byly aspoň jednou za měsíc, v zimě tedy i víckrát. Ta je totiž díky sněhu pro plošné stopování nejvhodnějším obdobím roku.
Výhodou je, že hlídky pořádáme v našem vlastním hostelu a nemusíme nic rezervovat. Proto je u nás možné domluvit se i individuálně a přijet stopovat v podstatě kdykoliv. Ve skupině nebo i sám - když nám dobrovolník po domluvě přijede pomoci s monitoringem, rádi ho ubytujeme, vybavíme potřebnými pomůckami a dáme tipy, kam vyrazit.
Zmiňovala jsi mateřskou dovolenou. Znamená to, že teď stopuješ vlky i s dítětem?
Ano, v březnu se nám narodila dcera Tonička, takže nyní na pochůzky vyrážíme i s ní.
A jak vám zatím terénní monitoring s dcerou funguje?
Musím říct, že to naprosto předčilo má očekávání a dcerka Tonička si naše stopovací pochůzky užívá vlastně už odmala. Myslím, že svou roli hraje i to, že les, čerstvý vzduch a šumění listů mají blahodárné účinky na klidný spánek dítěte. Samozřejmě nevím, zda to tak má každé miminko, ale u nás to funguje. Nakonec je vlastně dcera ta, která mě často donutí se zabalit a jet do lesa i ve chvílích, kdy bych třeba dělala něco jiného, protože je tam spokojená. Kvůli pohybu na ne vždy upravených cestách jsme si pořídili terénní kočárek, nyní používáme i nosítko. Vlastně se tím pádem tolik nezměnilo, jen si musím brát ještě více věcí než dřív. (smích)
Myslíš si, že mohou být Vlčí a Rysí hlídky vhodnou aktivitou i pro rodinu s dětmi?
Pokud rodina ráda tráví čas v lese, v přírodě a chce k tomu vést i děti, jsou Vlčí a Rysí hlídky určitě skvělá příležitost. Zrovna velké šelmy - vlci, rysové a medvědi - docela přitahují dětskou pozornost. Navíc pro děti je fantastickou zábavou stopovat jakákoliv zvířata a učí je to vnímat přírodu ve větších souvislostech. Jde tedy především o přístup rodičů.
Z té organizační stránky je nutné doplnit, že ne všechna ubytování, která pro dobrovolníky v rámci ČR zajišťujeme, jsou vhodná pro rodiny s dětmi. Zrovna v Krušných horách by ale díky našemu vlastnímu ubytovacímu zařízení se zázemím a mnoha pokoji mohly na akce hlídek dojíždět klidně i rodiny. Měly by u nás možnost mít svůj pokojík beze strachu, že by rušily ostatní účastníky nebo naopak.
Zahrnují vícedenní akce hlídek jen monitoring? Nebo mají kromě pochůzek dobrovolníci i jiný program?
Nemůžu mluvit za všechny oblasti, v nichž hlídky probíhají. Každý koordinátor totiž pojímá akci trochu jinak a záleží i na samotných účastnících, jak chtějí trávit čas, který jim po pochůzkách zbývá. Pochůzky ale obvykle zaberou opravdu většinu dne, takže času na základně až tolik není.
U nás je program poměrně neformální. V Yettim máme docela vybavené zázemí včetně společenské místnosti, která zahrnuje bar, kuchyňku, projektor, hernu, wifi připojení apod. Většinou tedy trávíme večery právě v ní. Po pochůzkách navíc reflektujeme, co jsme zažili, našli, snažíme se i rovnou zadat prošlé trasy a nálezy do databáze, kterou pro tyto účely provozujeme a data z ní dále sdílíme s Agenturou ochrany přírody a krajiny. Někdy taky hrajeme společenské hry apod.
V létě pak většinou býváme spíš v krušnohorském bivaku, což je naše kempovací louka. Tam máme i ohniště, takže večery trávíme hlavně u ohně, třeba i s kytarou a klábosíme, diskutujeme o přírodě i o světě.
Odkud dobrovolníci na hlídky do Krušných hor jezdí? Jedná se jen o místní?
V podstatě se tu objevují dobrovolníci z celé republiky. Zároveň ale máme určitou stabilnější skupinu hlídkařů, která se k nám pravidelně vrací. A to jsou především lidé žijící buď v Krušných horách nebo v podhůří. Pár jich jezdí i z Prahy, odkud je k nám dobré spojení.
Takže už máte v Krušných horách určitý stálý „dobrovolnický kolektiv”?
Jen částečně. Je pravda, že v průběhu let samovolně vznikla určitá stmelenější skupinka, která nám s monitoringem pravidelně pomáhá. Ale naše fungování samozřejmě trochu narušil covid. Nejde jen o to, že nebylo možné se setkávat na společných akcí, mnohým z našich stálých dobrovolníků se celkově změnil život. Na druhou stranu rozhodně nejsme a ani jsme nebyli žádná uzavřená společnost a odjakživa jsme vždy rádi za novou tvář nebo třeba jen návštěvu z jiné monitorovací oblasti.
Noví hlídkaři jsou tedy vždy vítáni?
Rozhodně. Za každého nováčka jsme opravdu moc rádi a nejen proto, že oživí tu naši „starou partu”. (smích) Vždycky rádi poznáváme nové lidi, kteří kromě svých schopností a chuti pomáhat přírodě přinesou také svůj životní příběh.
Setkáváš se s tím, že mají noví dobrovolníci ze začátku z něčeho obavy? Například týkající se fyzické zdatnosti nebo zkušeností?
Je možné, že někdo může mít z podobných věcí na začátku strach. Spíš se ale myslím stává, že někteří lidé se ze začátku přecení a neví, kolik si toho zvládnou naložit. Je totiž pravda, že pohyb na sněhu může občas i zkušené sportovce překvapit. Ale na školeních vybíráme dopředu různě náročné trasy, aby si každý vybral podle svých možností. A pak i při samotných monitorovacích akcích si mohou dobrovolníci zvolit, jak dlouhé a náročné trasy kdo zvládne. Tím neříkám, že nějaká základní fyzická kondice není na místě. Ale nejde o nic, z čeho by bylo potřeba mít obavy. Osobně taky ze začátku plánuji pro nováčky třeba kratší kolečka okolo pěti kilometrů, aby si mohli v klidu vyzkoušet pohyb na sněžnicích, pokud jsou na nich poprvé. Případně jim zpočátku plánujeme pochůzky blíže obcím nebo nějaké silnici, abychom pro ně mohli dojet v případě, že by neodhadli své síly.
A je něco, čeho se při monitoringu, když jsi třeba sama v lese, obáváš ty?
Ani ne. I když je pravda, že u nás nemám moc dobré zkušenosti s tím, čemu se říká lovecká turistika. Nelíbí se mi ani její samotný princip a už se mi tu stalo, že jsem se i dostala do docela nepříjemné situace, když u nás byli lovci z Itálie.
O jakou zkušenost se jedná?
Jednou, zhruba na konci září, jsem byla umísťovat na určitou lokalitu fotopast. Jak asi mnozí tuší, podzim a především září a říjen jsou hlavní dobou lovu. Což naprosto respektuji a v průběhu let jsem se tomu i naučila přizpůsobit svůj čas strávený v lese. Na podzim proto venku vůbec nepřespávám a obecně se v lesích zdržuji jen za světla. V ten den, kdy jsem fotopast instalovala, jsem se už vracela ke svému autu. Šlo o cestu, na níž se normálně pohybují turisté, houbaři apod. Po chvíli jsem si všimla, že kus přede mnou stojí myslivec. To mě ale ještě vůbec nenapadlo, že by mohl nastat nějaký problém. Když jsem ale přišla blíž, pán na mě docela nepříjemně spustil s tím, že tam nemám co dělat a tvrdil mi, že kvůli lovu je momentálně vstup do lesa zakázaný. Požádala jsem ho, aby mi tedy řekl, kde to můžu zjistit nebo aby mi ukázal, kde je něco takového stanoveno, což neudělal. Nakonec z něho vypadlo, že po té cestě momentálně dál jít nemůžu, protože jsou v lese rozmístění lovci z Itálie, kteří jsou plní adrenalinu a střílí na vše, co se pohne. Nevím, jestli přeháněl, každopádně by to asi nikdo nechtěl riskovat. Domluvili jsme se tedy, že mě doprovodí na jinou cestu, abych se střelcům vyhnula. Jen to bohužel bylo k mému autu tak o 10 km dál.
Naneštěstí tento typ lovecké turistiky se v Krušných horách rozmáhá docela ve velkém. Třeba teď tu máme pro změnu lovce ze Švýcarska. A po mé osobní zkušenosti opravdu nevím, jak jsou podobné akce ošetřené z hlediska bezpečnosti. Například houbaři u nás určitě nechodí po cestách, ale toulají se lesem a ne všichni mají nějaké základní pojetí o tom, jak vůbec funguje myslivost, kdy se loví apod. Respektuji myslivost a lov v lesích, ale nezdá se mi dobré podporovat, že si někdo za peníze přijede zalovit jen pro trofej a místní pak kvůli tomu nemohou nebo by neměli do lesa. Něco jiného by to ještě třeba bylo v soukromé oboře...
Zájemci o Vlčí a Rysí hlídky asi tuší, co tyto aktivity dělají pro přírodu a velké šelmy. Co ale podle tebe mohou hlídky naopak přinést účastníkům?
Určitě je to dobrý pocit z aktivního podílení se na ochraně naší přírody. Ale už vůbec ten čas, který díky hlídkám dobrovolníci stráví v lese je sám o sobě velkou přidanou hodnotou. Pro někoho může jít i o motivaci, jak se do přírody dostat častěji a naučit se ji třeba i vnímat jiným, novým způsobem. Hlídkaři si také sami, přirozeně a bez nátlaku, rozšiřují své znalosti o české přírodě a obohacují se na úrovni vědomostí.
Pro jiné zase může být spíše přínosný ten lidský faktor, poznávání nových lidí. To je něco, co na hlídkách baví a motivuje i mě. Objevuje se u nás opravdu pestrá škála lidí, které často spojuje právě jen jejich zájem o přírodu a za jiných okolností by se nejspíš nikdy nesetkali. Což samozřejmě přináší také nová, zajímavá přátelství nebo dokonce i vztahy… (smích)
Jak se monitoring vlků v Krušných horách vyvíjí? Děláš teď něco jinak než na začátku? Změnil se nějak tvůj přístup nebo motivace?
Myslím, že se to proměňuje průběžně. Zatím jsem v podstatě každý rok měla takový svůj osobní šelmí cíl. Nejdříve jsem například chtěla zjistit, zda se v Krušných horách pohybuje celá smečka nebo jen pár. Později třeba potvrdit, že tu jsou dvě vlčí teritoria nebo zaznamenat reprodukci zachycením vlčat na fotopastech apod. Zároveň jsem zpočátku chtěla i hodně měnit povědomí o velkých šelmách mezi veřejností nebo místními myslivci. Trávila jsem dost času v různých facebookových skupinách, natáčela jsem videa a snažila se získat co největší vhled do problematiky, abych o ní byla s kýmkoliv schopná napřímo debatovat. Takové nasazení mě v této oblasti ale postupně opouštělo i proto, že jsem začala vnímat, že je potřeba předávat naše zkušenosti a poznatky získané monitoringem trochu jinak. Myslím, že komentáře někde na sociálních sítích a v diskuzích toho až tolik nevyřeší. Snažím se teď proto téma velkých šelem spíše přibližovat lidem ve větších souvislostech.
Co nejdůležitějšího by měli noví zájemci o Vlčí a Rysí hlídky vědět?
Hlavně to, že se na ně moc těšíme! Na školení všichni začínají na stejné „startovní čáře” a tak není potřeba být z čehokoliv nervózní. Důležité je, že jde všem o stejnou věc. Školení jsou opravdu nenásilná a probíhají vždy v přátelské atmosféře. A časem pak mohou hlídky člověka nasměrovat celkově v jeho životě někam, kam si ani nemyslel, že se vydá.
Štěpánka při zimním stopování, na snímku právě u nálezu vlčí kořisti; foto: Kristýna Čermáková
