Jak jsme informovali i na www.selmy.cz, rysí tulák Bronislav se od podzimu pohybuje v 1pohraničí oblasti České republiky a Slovenska. Přes zimu se nafotil celkem na čtyřech lokalitách. Během posledního měsíce kráčel náš terénní pracovník Jirka Labuda minimálně čtyřikrát po jeho stopách a kromě genetického materiálu se mu poštěstilo najít i jeho kořist - srnu, u které se také nafilmoval. Přečtěte si další ze série příběhů, kdy se Jirka vydal po stopách a koho možná spatřil…
Poslední lednový den jsem v pozdních odpoledních hodinách prováděl kontrolu fotopastí v Moravskoslezských Beskydech. Když jsem se blížil k poslední lokalitě, narazil jsem na čerstvou rysí stopu. Vydal jsem se po stopní dráze, která vedla přes horský hřeben a poté prudce klesala mladou smrkovou monokulturou do hlubokého údolí. Během klesání jsem si po chvíli řekl, že se otočím a vrátím se zpátky na hřeben, abych primárně došel k fotopasti, provedl nutnou práci s výměnou baterií a pak se v klidu vrátil na rysí stopy. U fotopasti jsem se zdržel nakonec přes půl hodiny, musel ji dát na jiný strom a „pohrát“ si s jejím náklonem tak, aby dobře snímala prostor před sebou. Během práce mě vyrušil zvuk padajícího sněhu z porostu mladých a nízkých buků, které se nacházely asi deset metrů ode mě. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost a přičetl jsem to náhodě s gravitací, nebo maximálně průchodu lišky. Když jsem měl práci s fotopastí hotovou, vydal jsem se zpátky na hřebínek, abych mohl pokračovat ve stopování rysa. Již se setmělo, obloha byla zcela jasná a poseta hvězdami. Proto jsem si na zpáteční cestě ke stopám nezapínal čelovou svítilnu a užíval si plně krásy nočních zimních hor.
Po chvíli jsem dorazil zpátky na sledovanou stopní dráh rysa a vydal se po jeho stopách dál směrem k údolí. Brzy jsem však došel do míst, kde mi bariéru vytvořil téměř neprostupný porost mlaziny buků a smrků. Zde jsem se otočil a šel opět zpátky po svých stopách na hřeben, abych se vydal na opačnou stranu stopní dráhy. Když jsem však dorazil na hřeben, byl jsem najednou v obrovském udivení. V mých, ani ne deset minut starých, stopách byly naprosto čerstvé rysí stopy. Při představě, že v tuto chvíli jsem sám, v tak rozlehlých horách, jako jsou Beskydy, za nádherné hvězdné noci s tak mocnou a majestátnou šelmou, jakou rys je, jsem žasl ve víru snad všech možných pocitů, které člověk může mít a vlastně ani neví, že je v sobě má. Až po chvíli jsem začal zase racionálně uvažovat a rozhodl jsem se vydat směrem, odkud čerstvé stopy vedly. A to hlavně proto, abych rysa případně nerušil. Zjistil jsem, že rys se na mé stopy napojil kousek nad fotopastí, u které jsem před chvíli byl a místy kráčel velice pomalým krokem. To asi když mě před sebou ještě viděl, zpomalil, aby mi nešlapal na paty. Když jsem takto dal rysovi náskok, rozhodl jsem se, že zkusím jít kousek i po jeho směru pohybu. Byl jsem zvědavý, jestli nějakým způsobem změnil chování, či rychlost chůze v místech, kde mě již musel slyšet, jak se deru po starší stopní dráze zpátky k hřebenu. Dal jsem si pro sebe „stopku“ na zhruba 200 m chůze v jeho stopách. Rys ve své čerstvé stopě velice intenzivně značkoval, ale jinak šel dál nerušeným tempem a přímým směrem. Postupně jsem uviděl několik navzájem křižujících se rysích stopních drah různého stáří. Z tohoto jsem vytušil, že by někde dále mohla být jeho kořist. Ihned v této chvíli jsem se otočil a chtěl jít k autu, ať zde rysa zbytečně nestresuji. V tom jsem ve svahu asi dvacet metrů nad sebou za padlým smrkem uviděl odraz světla své čelovky v páru očí. Bylo to mihnutí, ani ne vteřinové. Do teď si však nejsem jistý, jestli to byly skutečně oči rysí. Tento večer jsem nakonec odcházel se smíšenými pocity, bál jsem se, zda jsem rysa u případné kořisti nevyrušil.
Druhý den dopoledne jsem se vydal zpátky na místo, kde jsem zahlédl odraz světla v očích. V tomto místě byly jak rysí, tak i liščí stopy, takže hádanku vlastníka očí jsem nerozluštil. Uklidnilo mě však to, že na místě nebyly žádné známky po kořisti a tím pádem jsem včera rysa s největší pravděpodobností nijak zvlášť nevyrušil. Nasvědčoval tomu i zcela přirozený a přímočarý pohyb rysa stále směrem vzhůru po hřebeni. Za cca 300 metrů od místa, kde jsem se předešlý večer otočil a vyrazil k autu, jsem opravdu našel čerstvě ulovenou srnu. V rychlosti jsem zde nainstaloval dvě fotopasti a pak již jen doufal, že časem zjistím, se kterým rysem jsem měl včera tu čest sdílet na horách stejný prostor a čas.
Asi za týden jsem se vydal vyměnit baterie a SD kartu ve fotopasti u rysí kořisti. Zvědavost mi nedávala spát a velice jsem se těšil domů, až si prohlédnu záznamy z kamery. Než jsem však toto učinil, podařilo se mi zjistit v terénu ještě jednu zajímavou věc. Protože kolem kořisti vedly několik dní staré rysí stopy, vydal jsem se po těchto stopách. Rys mě provedl podobnou trasou, jakou jsem šel poslední lednový den, akorát v opačném směru. Časem jsem stopy ztratil, protože podmínky na stopování nebyly moc ideální. Prošel jsem také místo, kde jsem oné poslední lednové noci slyšel během práce s fotopastí padat sníh z husté bukové mlaziny. K mému překvapení zde vedla stará stopní dráha rysa. S tímto zjištěním jsem přesvědčen, že rys kolem mě procházel, musel mě pozorovat a já nic netušíc jsem byl zabrán do práce s fotopastí a ani ve snu jsem si nepřipouštěl, že v mé bezprostřední blízkosti se pohybuje největší evropská kočkovitá šelma. Takto jsem jen pomocí stop, které po sobě v různém období zanechal, poznal velkou část hádanky. Aktéra celého tohoto zážitku jsem odhalil doma při determinaci konkrétního jedince. Podle jedinečné kresby srsti jsem poznal, že se jednalo o rysa Bronislava. Takže pokud jsem pohlédl poprvé ve svém životě do očí této nádherné šelmě, byl to právě tento rys. A také teď vím, který rys mě to poslední dobou na horách tak často stopuje!
P.S. Aby toho nebylo málo, na jedné z dalších pochůzek a kontrole fotopastí, jsem našel záběry dvou rysů! Pustil jsem se hned do určování: jedním z nich je samice, potomek od Draži z roku 2016 (sestra Rufuse) a druhým rysem byl Bronislav. Bronislav si tak našel v Moravskoslezských Beskydech „galánku“ a společně tak mohou obohatit geny tamní populace. Držte pěsti!
JIŘÍ LABUDA
Projekt TRANSGREEN (DTP1-187-3.1-TRANSGREEN) je spolufinancován z fondů Evropské unie (ERDF, IPA) prostřednictvím Programu nadnárodní spolupráce Interreg Danube (DTP) – prioritní osa 3: Lépe propojený a energeticky zodpovědný Dunajský region – specifický cíl: Rozvoj bezpečných dopravních systémů šetrných k životnímu prostředí a vyvážená dostupnost městských a venkovských oblastí.
