Tři vlčí příběhy

Na 4644 snímků vlků, rysů, koček divokých, či dokonce medvědů a 837 vzorků trusu pro potravní vyšetření. To vše dokázalo posbírat Hnutí DUHA Šelmy jen za loňský rok během 2042 monitorovacích pochůzek. A přineslo také tři vlčí příběhy, které ilustrují stav i život těchto impozantních stvoření v hospodářské, zastavěné a zalidněné krajině.

Hlavním smyslem dlouhodobého monitoringu šelem na území České republiky je především osvěta, sběr informací a jejich analýza. Hnutí DUHA Šelmy, největší organizace, která zde monitoring provádí, proto pořádá vlčí a rysí hlídky a výsledky z potravních a genetických vzorků odesílá Univerzitě Karlově a Mendelově univerzitě. Poslední oficiální data pocházejí z monitorovací sezóny 2020/2021, pro novější tak musí zájemce přímo k jednotlivým koordinátorům a tiskovým zprávám. Jak se tedy daří vlkům na našem území?

Celkem se v České republice k roku 2021 nacházelo osmnáct smeček, čtyři nerozmnožující se páry a dva teritoriální jedinci. K letošnímu roku bude jejich počet velmi podobný, na některých územích vznikly nové smečky, v jiných naopak zanikly. Průměrná smečka vlka eurasijského má od čtyř do šesti členů. Dalo by se tedy odvodit, že v současné chvíli na našem území registrujeme okolo stovky vlků již několik let v řadě. Toto číslo nijak zvlášť neroste, ale ani se nezmenšuje, navzdory tomu, že zvířata čelí v přírodě mnoha překážkám. 

Povídání o Bublovi z Krušných hor

Jednou z nich jsou silnice. Ekodukty u nás stále nejsou běžnou součástí dálnic, natožpak rychlostních silnic. Nepřekvapí tedy, když vlčí putování končí právě tam. Například loni v září skončil na krajnici jedné z cest zraněný mladý vlk, sotva odrostlé vlče. Nálezci ho odvezli do záchranné stanice Drosera, kde ho postupně s pomocí veterinářů postavili na nohy. Bubla, jak se vlčkovi začalo říkat, si získal nezvyklou popularitu veřejnosti a na jeho rehabilitační výběh lidé vybrali přes dva a půl milionu korun. To jeho situaci ale paradoxně přitížilo. Za pár desítek tisíc z vybrané částky mu byla zajištěna péče na největší české klinice v Praze, kde se jeho stav začal výrazně zlepšovat. A tak se ho ochranáři rozhodli po Novém roce vypustit zpět do přírody. MENDELU ho vybavila telemetrickým obojkem a spolu s jeho pečovateli z Drosery ho vypustili do Krušných hor tam, odkud podle genetické analýzy pocházel.

Vypuštění zhruba ročního vlka po několikaměsíčním pobytu v lidské péči bylo ale trnem v oku mnoha jeho fanouškům a na sociálních sítích se proti tomuto rozhodnutí zvedla vlna odporu. Mezi nejčastější a velmi absurdní důvody patřilo například to, že je na něj příliš zima, že se nenaučí znovu lovit či že si již příliš zvykl na lidskou péči. Drosera ale při jeho rehabilitaci postupovala dostatečně profesionálně a s odstupem a mladý vlk s jistotou divokého zvířete zmizel v lesích. Po několika týdnech ale přišly komplikace, které opět rozvířili především fanoušci na sociálních sítích. Vlka někdo vyfotil z posedu a popsal, že Bubla vypadá nemocně a hubeně. Jak už je to pro český národ typické, stali se z nás odborníci na výživový stav vlků a smršť tlaku veřejnosti na Droseru, Agenturu ochrany krajiny a přírody, Hnutí DUHA Šelmy i Mendelovu univerzitu byl neúnosný. Dokonce to zašlo tak daleko, že se někteří nadšenci vydali do hor vyhublého vlka hledat. Bubla přitom dle odborníků nevypadal nijak zanedbaně. Na snímcích z fotopastí byl v kondici, která odpovídala jeho stavu, a vídán na stejných lokalitách jako jeho mateřská smečka. 

Nadšení zachránci ho ale v lese nakonec nenašli. Telemetrický obojek se rozbil a Bubla na chvíli zmizel lidem z očí. Občas se v médiích prohnala krátká úvaha, že nejspíše zemřel a ti zlí ochranáři ho vůbec neměli vypouštět, většinou ale rychle utichla. A jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli. 

Když po několika měsících přišly zprávy ze sousedního Německa, po Bublovi už neštěkl ani pes. V červnu se ho totiž podařilo hned dvakrát vyfotografovat v Sasku. Na snímcích je vlk ve viditelně zdravé, běžné kondici, na krku má stále rozbitý obojek, podle kterého je nyní alespoň snáze identifikovatelný. Telemetrický obojek se po čase sám rozpojí a odpadne, na zvířeti nebude příliš dlouho, zatím ale usnadňuje identifikaci alespoň vizuálně. 

Nakonec se tedy ukázalo, že odhady odborníků, kteří tvrdili, že návrat do přírody je pro mladého vlka nejlepší možná volba, byly správné. Snad se jen poučil a přechodům silnic se vyhýbá, jak nejvíce může. Případ Bubly ale dokázal dvě věci. Jednak že dělat občas navenek „krutá“ rozhodnutí, jako vyslat zvíře do zimy co nejdříve po jeho uzdravení a riskovat i jeho případné selhání, neznamená jistou smrt, ale naopak to dá šanci zvířeti na skutečně plnohodnotný život oproti pobíhání v kotci. A za druhé, že sláva davů je pomíjivá a ani vlčí celebrita si ji nadlouho neudrží.

Třínohý tulák po hvozdech

Ne všechny případy zraněných zvířat ale končí šťastně. Druhým smrtelným nebezpečím pro vlky jsou pytláci. A jeden takový číhá nejspíše na Broumovsku, kde jsou vztahy mezi vlky a lidmi nejvyhrocenější, alespoň pokud jde o území České republiky. Při sčítání šelem po zimním monitoringu a při sběru záběrů z fotopastí přišel údiv: jeden z vlků v Javořích horách má pouze tři nohy. Pohybuje se ale ve velmi početné smečce osmi zvířat, s největší pravděpodobností tak nemá o potravu nouzi a smečka ho nechává žrát společně s nimi.

Foto: PxHere.com.

Na záběrech z letošního února je vidět, jak první dva vlci ze smečky poklidně jdou a brodí se hlubokým sněhem a hned za nimi skáče vlk, kterému pravá přední noha končí zhruba mezi zápěstím a loktem. Za ním pak následuje zbytek smečky. Přinejmenším z těchto záběrů se nezdá, že by hendikepované zvíře mělo problém s držením tempa se svými druhy, či že by to pro smečku byl větší problém. Zranění nevypadalo jako čerstvé, ačkoliv pouze ze záběrů z fotopastí je těžké soudit. K přežití další zimy mu můžeme fandit, vyvstává ale otázka, jak se mu mohlo podobné zranění v přírodě přihodit. 

Nepřímou a smutnou odpověď, kterou ochranáři tušili již dříve, potvrdil nález mrtvé vlčice kousek od Javořích hor. Chytila se do pytláckého oka, a ačkoliv si nohu pokusila odkousat, nakonec zemřela na dehydrataci. „Vlčí teritoria mají stovky kilometrů čtverečních a teritorium smečky v Javořích horách se rozkládá na území mnoha honiteb na česko-polském pomezí. Během posledních let monitoringu jsme zaznamenali minimálně tři různé vlky, kteří se pohybovali v oblasti Javořích hor bez části jedné končetiny. Toto je čtvrté zvíře, pro které bylo bohužel zranění fatální. Jiná březí vlčice, pravděpodobně ze sousední smečky, byla letos v březnu chycená do pytláckého oka u Wałbrzychu, asi sedm kilometrů od hranic s Českem. Pro úspěšné odhalení ilegálních aktivit v regionu je nezbytná mezinárodní spolupráce jak při monitoringu, tak při vyšetřování,“ vysvětloval akademický pracovník Mendelovy univerzity v Brně a vedoucí programu Šelmy Hnutí DUHA Miroslav Kutal.

Nález chycené vlčice je kromě vědomí trýznivé smrti o to smutnější, že při pitvě veterináři odhalili šest nedovyvinutých vlčat, které by zvíře přivedlo na svět. Vlčice nejspíše umírala několik týdnů, o vysvobození se snažila, sama si nohu také ukousala, ale nestačilo to. Ať je za tímto činem kdokoliv, nezbývá než doufat, že to byl poslední takový případ a viník bude plnohodnotně potrestán. A že vlky bez končetin na fotopastech již neuvidíme. 

Vlk v pražských Klánovicích

Třetí příběh obstaral mladý polský vlk, který se rozhodl poznávat krásy České republiky a zaujal svou dlouhou cestou za vlastní smečkou, od níž se oddělil. Dospívající jedinec byl polskými ochranáři pojmenován Gagat a při odchytu mu nasadili telemetrický obojek. V zimě díky tomu šokoval své pozorovatele, když se vydal podél dálnice D1 až do Prahy. Jeho pochod na úrovni velkých dálnic, které ho vždy donutily změnit směr a někdy zdržely i o desítky kilometrů, je důkazem, jak zoufalá nevybavenost ekodukty v nejen české krajině negativně ovlivňuje přirozenou migraci zvířat. 

Gagat nakonec dorazil až do Prahy a jednu noc se pohyboval a spal přímo v Újezdě nad Lesy v Klánovickém lese. Nikým nepozorován usoudil, že je pro něj blízkost města příliš riziková a nezajímavá a z lesa se stáhl opět podél D1 na Vysočinu, kde několik dní přebýval v oblasti CHKO Žďárské vrchy. Na Vysočině strávil dva měsíce, ale poté, co si tam nenašel partnerku, se vrátil téměř po původní ose zpět do pohraničí. Ale ani tam zatím jeho cesta neskončila. Z hor se totiž rozhodl vrátit zpátky na Vysočinu. Možná ho zaskočila vlčí konkurence na Broumovsku nebo ze zoufalství z chybějícího partnera hledá kdekoliv. 

Nepřišel ale sám. Podle posledních dostupných informací se mu v zimě podařilo najít si družku v oblasti Králického Sněžníku a přivedl si ji s sebou do Českomoravské vrchoviny. A v květnu úspěšně společně vyvedli vůbec první novodobý vrh vlčat ve Žďárských vrších. Vlci se tak do tamních lesů vrátili po téměř dvou stech letech. A díky telemetrickému obojku v kombinaci s fotopastmi mohou ochránci přírody sledovat přímý pohyb celé smečky, a sbírat tak unikátní data o jejich chování a návycích.  

Svou odhodlanou cestou Gagat dokázal, že vlka v blízkosti svého obydlí se lidé nemusí bát. Zvíře se snaží přesouvat spíše v noci nebo za šera, dokáže se vyhnout nástrahám desítek vesnic na cestě, a nezastaví ho dokonce ani les na kraji samotné Prahy. Kam by ho však tlapy zavedly, kdyby mu nestála v cestě nepřekonatelná D1? Oplocený úsek přehrazuje republiku vedví prakticky po celém středním pásmu. A na celém úseku jsou pouhé čtyři ekodukty, z nichž některé jsou po kůrovcových kalamitách odhalené, a zvířata tak nepřekonají strach tento migrační koridor využít.

Silnice, pytláctví, ztráta migračních koridorů. Tyto problémy musejí překonávat nejen vlci, ale mnohá další zvířata. Nebylo by tedy od věci s tím konečně začít něco systematicky dělat?

KRISTÝNA ČERMÁKOVÁ 

Kontakt: krist.cermakova@gmail.com. Článek vznikl pro časopis Sedmá generace.