Je několik možností, jak se o skrytém životě velkých šelem dozvědět. V dnešní moderní době k tomu využíváme fotopastí, sbíráme jejich trus, abychom z něj v laboratoři zjistili genetickou příslušnost či složení potravy, nebo sledujeme zvířata pomocí telemetrie, díky níž se několikrát za den dozvíme, v které části hor se konkrétní jedinec zrovna pohybuje. Pokud však chceme opravdu nahlédnout do skrytého způsobu života vlků, rysů a medvědů, musíme jít v jejich stopách - a to doslova. Proto vždy netrpělivě čekám, až přijde zima a hory pokryje sněhová peřina.
Využil jsem dobrých sněhových podmínek ke stopování a vyrazil do Javorníků. Na hřebenech hor bylo sněhu po kolena. Hned po půl kilometru chůze jsem našel pěkně zamrzlé rysí stopy, po kterých jsem se vydal bočním hřebenem na slovenskou stranu hor. Záhy jsem však pod Velkým Javorníkem narazil na čerstvé vlčí stopy. Vedly pěkně v čáře, tak jak je napsáno ve všech stopařských příručkách. Vzpomněl jsem si, že je to přesně rok, co jsem jednoho vlka v Javorníkách také stopoval. Jsem moc rád, že i po roce vlk v Javorníkách zůstal. Ostatně informace o tom, že zde žije jedna vlčice, jsme měli díky fotopastem celý loňský rok.
Vydal jsem se proti vlčí stopě a za sto metrů jsem našel také čerstvý trus, který jsem odebral do zkumavky na DNA analýzu. Pak jsem se vypravil opačným směrem po stopě zvířete. Pořád jsem sledoval stopní dráhu, když tu najednou se z jedné stopní dráhy staly dvě! Nestopoval jsem tedy jednoho, ale dva vlky, kteří šli jako indiáni pěkně za sebou. Po pár stovkách metrů jsem našel další trus, a aby toho nebylo málo, další dva trusy jsem našel na kraji vrstevnicové cesty, kam vlci seběhli. Po cestě pokračovali zhruba sto metrů a poté vběhli přímo do mlaziny, kde pravděpodobně pátrali po možné kořisti. Procházeli kolem srnčích a jeleních zálehů. Když zjistili, že zde žádná kořist není, vyběhli znovu na hřeben. Nešli však po hřebenovce, jak mají vlci často ve zvyku, ale přešli na jeho druhou stranu, kde procházeli nádhernou přestárlou jedlobučinou. V jednom místě se dokonce čerstvé vlčí stopy křížily se staršími stopami rysa. Najednou se stopní dráha vlků opět rozdvojila. Podle stop bylo vidět, že se vlci pustili rychlým během střemhlav z kopce dolů. Hned jsem zjistil proč. Hnali se totiž za srnou. Nejdříve ji pronásledovali z kopce a poté vrstevnicově lesem. Bylo to velmi napínavé stopování. Dostihnou vlci svoji kořist, nebo jim upláchne? Myslel jsem, že srna vyhrála, ale vlci byli vytrvalci. Běželi za srnou mlazinami, vysokým lesem i vývratiskem. Srna to pak otočila opět přímo dolů z kopce. Utíkala prudkým kopcem, kde byly po nedávné vichřici vyvrácené smrky. Na kmeni jednoho z nich jsem našel první chumáč srnčích chlupů ve větvi. Podle stop bylo patrné, že přímo v patách jí běžel jeden vlk a druhý běžel souběžně ve vzdálenosti maximálně pěti metrů. Srně se nakonec tento krkolomný terén stal osudným.
Po téměř dvou kilometrech jsem spatřil už jen to, co zůstalo po vlčí hostině. Všude spousta vlčích stop, chlupy a vnitřnosti z kořisti. To je vše, co zůstalo, pomyslel jsem si. Kousek od hlavního dějiště vlčí hostiny jsem však našel místo, kde vlk táhl něco sněhem do kopce. Vydal jsem se po této netradiční stopě, až jsem spatřil torzo srny, kterou tam jeden vlk dotáhl. Něco si možná nechali na později. Pokud ne oni, tak jistě budou mít ze zbytků kořisti radost lišky, kuny, možná orel, káně nebo sýkorky, případně divoká prasata. Do týdne z kořisti nezůstane nic.
Zpětně jsem díky záznamům z fotopasti našeho spolupracovníka Vlada zjistil, že vlci běželi přes hřeben o půl desáté dopoledne. Je tedy patrné, že srnu lovili za bílého dne těsně před polednem. Neplatí tedy stoprocentně to, že vlci loví hlavně za soumraku či svítání, ale pokud mají v horách klid a nejsou nadměrně rušeni člověkem, mohou být aktivní i v denních hodinách.
Po opuštění vlčího loviště jsem našel také místo, kde vlci po hostině odpočívali. Když jsem se vydal zpět, objevil jsem stopy vlků, které vedly přímo na vrchol jednoho bočního hřebene. Vlci tam zalezli do smrkové mlaziny. Já je však dále nestopoval, protože už byla tma a čekala mě ještě dlouhá cesta zpět. Šel jsem zmlklou zimní krajinou, kterou ozařoval úplněk. Jen já a vlci.
MICHAL BOJDA
Projekt TRANSGREEN (DTP1-187-3.1-TRANSGREEN) je spolufinancován Evropskou unií prostřednictvím Programu nadnárodní spolupráce Interreg Danube (DTP) – prioritní osa 3: Lépe propojený a energeticky zodpovědný Dunajský region – specifický cíl: Rozvoj bezpečných dopravních systémů šetrných k životnímu prostředí a vyvážená dostupnost městských a venkovských oblastí.
