Mají však na našem území šanci na život? Jaké jsou mýty - a jaký je skutečný život velkých šelem
Vlk má ze všech našich šelem neoprávněně nejhorší pověst. Přes negativní vztah drtivé většiny společnosti se však v naší krajině pozvolna opět zabydluje. Po více než stu letech se do naší přírody pozvolna vracejí i medvěd hnědý a rys ostrovid.
V loňském dubnu nějaká zvířata, později označená za vlky neznámého původu, usmrtila v západočeském Pošumaví a v bavorské Šumavě několik ovcí a dalších hospodářských zvířat. I když každý rok uhyne daleko více chovaných zvířat jinými způsoby, událost spustila lavinu reakcí v médiích. V novinách se to jen hemžilo titulky typu "Vlk zabiják". Tažení proti vlkům vyvrcholilo zastřelením jednoho z nich 24. dubna 2004 v Bavorsku poblíž naší hranice.¨
Podobně tomu bylo před několika lety v Beskydech, kam se vlci začali pravidelně šířit ze Slovenska. Situace se tak vyhrotila, že někteří chovatelé ovcí sami vyhlašovali odměnu za zastřelení vlků, myslivci organizovali trestné "vlčí" výpravy a rodiče se báli pouštět děti samotné do školy.
Jen o něco lépe je v našem povědomí zapsán rys. Toho se většina lidí přímo nebojí, zato člověk-myslivec v něm vidí nenáviděného konkurenta. Nemůže mu odpustit, že se s ním musí dělit o svou kořist - lovnou zvěř - a pronásleduje ho.
Proto byla téměř vyhubena nově vznikající populace v Beskydech (v letech 1969-1975), v Jeseníkách (1989-1995) i Labských pískovcích (2000-2003) a ilegální odstřel (pytláctví) limituje jeho současný stav v jihozápadních Čechách. Ačkoli je pytlácký tlak na rysy značný, existují dnes v Beskydech a na Šumavě životaschopné populace.
Z našich velkých šelem veřejnost kupodivu nejvíce toleruje medvěda, byť právě on představuje pro člověka největší nebezpečí.
Velké šelmy dělí Evropu
Medvědi, vlci i rysové byli v minulosti nejen u nás, ale téměř v celé střední Evropě vyhubeni, ačkoli ještě na začátku středověku byli běžnou součástí fauny a vyskytovali se na většině území. Za hlavní příčiny zániku lze považovat pronásledování člověkem, změny ve skladbě lesů a klesající lesnatost. Intenzivní pronásledování propuklo již koncem 15. století. Tehdy začaly hospodářsky podnikat renesanční velkostatky. Zásadní ústup však nastal v tereziánských a josefinských dobách. Začalo platit nařízení o "hubení velkých šelem myslivci i poddanými" a v letech 1754-1756 byly vydány nové lesní řády, které způsobily rychlou přeměnu původních lesních porostů na uměle zakládané smrkové monokultury. Pozdější reformy osvíceneckého absolutismu, zejména lovecký řád Josefa II. (r. 1780), umožňující hubení velkých šelem každému a kdekoliv, už zastihly populace značně zdecimované a jen urychlily jejich zánik. Dnes většina států Evropy zaručuje velkým šelmám zákonnou ochranu a mnohé z nich vyvinuly nemalé úsilí, aby je navrátily do míst, na nichž je předchozí generace vybily. Zvláště lidé na venkově však považují nejen šelmy, ale všechny predátory za nepřátele. Tento postoj je radikálně odlišný od názorů městské většiny moderní společnosti, která přijala romantickou představu o šelmách a jejich místě v přírodě.
Pokud však bude ve veřejnosti převládat názor, že velké šelmy do dnešní přírody nepatří, a pokud obyvatelé venkova nebudou pociťovat za jejich zachování v přírodě odpovědnost, bude jejich ochrana zcela neúčinná.
Zdravotní policie
Medvěd hnědý, vlk obecný a rys ostrovid přímo ovlivňují stav lesa a udržují v něm přírodní rovnováhu. V Evropě se všechny tyto tři druhy podílejí na přirozené úmrtnosti divokých kopytníků ze 67 procent, konkrétně u srnce obecného z 85 %, u jelena lesního z 80 %, u losa z 59 % a u prasete divokého z 25 %.
Medvědi jako všežravci, kteří dávají přednost rostlinné potravě, ovlivňují populace volně žijících kopytníků nejméně. Jako jediní však pravidelně požírají mršiny, takže mají význam především při odstraňování uhynulých živočichů. Podíl kopytníků (hlavně jelena lesního), ať mršin, či aktivně ulovených, nedosahuje v potravě medvědů ze slovenských Tater více než tří procent.
Vlci svým kolektivním a vysoce organizovaným způsobem lovu účinně testují biologickou kvalitu a zdravotní stav kořisti. Loví přednostně poraněné či nejslabší jedince. I vlci běžně likvidují mršiny, na Slovensku bylo v oblastech s výskytem vlka zjištěno o 10-12 procent nižší napadení populace jelení zvěře plicní červivostí.
Největší význam mají vlci v lesních ekosystémech jako přirození regulátoři počtu divokých kopytníků, zejména jelena a prasete divokého. Selekční a regulační tlak vlka u populací kopytníků má mimořádný význam i pro produkci medailových trofejí. Na Slovensku pochází 80 procent zlatých trofejí jelena lesního a prasete divokého z oblastí, kde vlci žijí. V zimě mohou vlci někdy způsobit výraznější ztráty na spárkaté zvěři (jelení a srnčí). Tyto ztráty se často zveličují a mnohdy jsou pravými viníky zdivočelí psi.
Rys má kladný selekční tlak na populace spárkaté zvěře především v přirozených ekosystémech. Tam, kde myslivci uměle udržují vysoké stavy zvěře, nastává pozitivní selekce až po vytvoření rovnováhy mezi rysem a kořistí, což trvá několik let. Zlepšování zdravotního stavu a zvyšování hmotnosti populací spárkaté zvěře bylo prokázáno v podhůří Šumavy u srnce. V oblastech, kde se rys zabydluje, mohou někdy přechodně vznikat neúměrné ztráty na spárkaté zvěři (zejména srnčí), a dokonce mohou krátkodobě omezovat myslivecké hospodaření. Rys tím však nepřímo snižuje škody na lesních porostech a pomáhá přirozené obnově lesa. Jediným druhem spárkaté zvěře, který rys dokáže téměř úplně likvidovat, je muflon.
Jaké páchají škody
Velké šelmy u nás nežijí jen v územně omezených přirozených nebo přírodě blízkých lesních ekosystémech, ale i v krajině, kterou člověk dost pozměnil a využívá ji. Stávají se tak určitým potravním konkurentem člověka a mohou omezovat některé činnosti (chov hospodářských zvířat, myslivost atd.). Přežití velkých šelem v naší přírodě závisí na pozitivním postoji veřejnosti k nim, především však na účelné náhradě škod. Škody, které v České republice velké šelmy způsobily, se podle zákona proplácejí od roku 2000.
Celkový podíl hospodářských zvířat zabitých velkými šelmami v Evropě zpravidla nepřesahuje jedno procento stavů, ale např. v Alpách jsou přirozené ztráty u pastevně chovaných ovcí 3-5 procent.
Ohrožují šelmy člověka?
Velké šelmy vzbuzují u mnohých lidí stále ještě pocit nebezpečí a strachu o život. Lidé se s nimi ve volné přírodě sice občas setkávají, ale případy zranění jsou neobvyklé a usmrcení člověka naprosto výjimečné.
Pro člověka je nejnebezpečnější medvěd hnědý, zvláště pak jedinci, kteří z různých důvodů ztratili přirozenou plachost a chodí se k lidským sídlům přiživovat odpadky, nebo jedinci (samice s mláďaty), kteří byli nečekaně překvapeni. Na Slovensku dojde ročně v průměru k 5 až 10 napadením člověka, v Polsku jich bylo do r. 1997 známo pouze pět. Odlišná situace je v rumunských Karpatech, kde bylo v letech 1990-1999 zaznamenáno 119 napadení, přičemž 18 případů skončilo smrtí člověka a 101 jeho zraněním.
Ačkoli se o útocích vlků na lidi traduje spousta historek (hlavně z Ruska a severní Evropy), neexistuje z Evropy za několik posledních století hodnověrný důkaz (kromě pokousání vlky nemocnými vzteklinou). Fatální případy se v poslední době odehrály pouze v Indii, kde vlci každoročně zabili nebo zranili několik dětí.
Rys je v tomto ohledu ze všech tří druhů nejméně problémový. Zdravý na člověka téměř nikdy neútočí a útoky jedinců nemocných vzteklinou jsou neobyčejně vzácné. V Evropě doposud neexistuje případ, že by rys usmrtil nebo vážně zranil člověka. V České republice není známo žádné napadení, ze Slovenska víme o třech případech, které však skončily pouhým poškrábáním.
Poznej a chraň
Podle zahraničních zkušeností se za nejvhodnější přístup k velkým šelmám považuje dlouhodobé, ale hlavně rozumné řízení ("management") jejich populací. Postihuje širokou škálu činností: ochranu, péči, usměrňování či obhospodařování populací. Přeloženo do řeči normálních smrtelníků to znamená, že velké šelmy bychom měli především poznat a přijmout jejich existenci, nepřeceňovat, ale ani nepodceňovat potenciální nebezpečí vyplývající z jejich způsobu života a v případě nutnosti jejich stavy i regulovat.
JAROSLAV ČERVENÝ , PETR KOUBEK, LUDĚK BUFKA
Ing. Jaroslav Červený, CSc. a RNDr. Petr Koubek, CSc., působí v Ústavu biologie obratlovců AV ČR, RNDr. Luděk Bufka pracuje jako zoolog Správy Národního parku a CHKO Šumava. Jsou autory publikace Velké šelmy v naší přírodě.
Článek v plném znění vyšel v listopadovém čísle časopisu Vesmír
Z našich šelem veřejnost nejvíce toleruje medvěda, byť právě on představuje pro lidi největší nebezpečí Vlci svým kolektivním způsobem lovu testují biologickou kvalitu a zdravotní stav kořisti
