Vlci jsou v české krajině bezmála dvacet let. Jejich počty mírně stoupají, stabilní populace se drží kolem sta jedinců. To není nic, s čím by si česká příroda plná zvířat neporadila — myslivci na to nestačí a vlk je vrcholový predátor. Jako takový se ani sám nemůže pořádně přemnožit, jelikož ve chvíli, kdy by si vylovil veškerou zvěř, by jeho populace vyhynula. Na rozdíl od lvů v savaně, závislých na populaci zeber a antilop, však mají vlci v kulturní krajině potravní alternativu. Ovce.
Žádná šelma není hloupá. Pro účely tohoto článku je proto důležité zapamatovat si dvě věci. Zaprvé: šelma udělá cokoliv, aby se vyhnula zbytečnému poranění, které by ji mohlo ohrozit na životě i dodatečně, ať už kvůli infekci nebo neschopnosti lovit. A zadruhé: šelma je líné zvíře a jedná tak, aby minimalizovala námahu. Pokud si může dojít do samoobslužné ohrady s ovcemi, udělá to rozhodně radši, než aby naháněla srnu po lese.
Když vlci do Česka přišli, pochopitelně to proto pro chovatele ovcí žádná radost nebyla. Pokud se nejedná o chov ovcí ve velkém, nevyplatil se majitelům ani dřív. Natož nyní, když je třeba ovce zabezpečit. Podle zkušeností Lucie Kristýnkové, jež vlastní malé stádo ovcí na vlnu v okresu Jeseník, je k rentabilitě potřeba několik desítek masných ovcí bahnic, tedy takových, které rodí jehňata.
Většina zdejších stád ovcí čítá jen několik zvířat a majitelé je chovají spíše pro radost. O to bolestnější poté je, když najdou své svěřence potrhané od šelem. Ovce i další chovaná zvířata je však možné zabezpečit. „V Česku to nejde bez ohrad. Ale i před vlky tu nebyla stejná praxe jako na Slovensku, jsme jiná kultura, neumíme a nemáme salašnické pasení,“ komentuje Kristýnková.
Největší jistota je podle ní elektrická síť v kombinaci se psem. Takové chovatelství je ale pro potřeby drobného stáda finančně zatěžující a neobejde se bez dotací. „Síť je jednorázový náklad, vydrží v plné kondici zhruba pět let, pak začne postupně slábnout, trhat se, probíjet. Jenže pes, který je podle mě nejúčinnějším opatřením, stojí nárazově dvacet až dvacet pět tisíc, když je z dobré pracovní linie. Pak za dva psy dám kolem tří tisíc měsíčně za žrádlo a připočítejte veterinu, především v prvních měsících věku je to nákladné,“ vysvětluje Kristýnková.
Foto: PxHere.com.
Do psů je navíc třeba investovat především čas. Nasbírat znalosti, pečovat o štěně, vychovávat zvíře, jež má sice tuto práci přirozeně vrozenou, ale přesto v ní nemusí být dobré. „Vychovávala jsem dva roky psa, kterého jsem se posléze vzdala, protože se ukázalo, že k ovcím není ideální. Chce to odhodlání. Velkochovatelé, kteří mají stovky ovcí, musí mít psů ještě více. A aby s nimi spokojeně spolupracovali, musí spolu mít osobní vztah, bez toho to nemá smysl,“ dodává.
Noční bezpečná zóna a sedm psů
Své zkušenosti pro Sedmou generaci sdílel také Roman Cieslar, předseda Klubu chovatelů plemene shetlandská ovce. „Žiju v oblasti, kde se vlci vyskytují hned po Broumovsku nejdéle, tedy na Jablunkovsku. Dříve jsem začínal jen s velmi jednoduchými zabezpečeními, bez nutné údržby, a od té doby se toho spoustu událo. Nakonec jsem před zhruba pěti lety pořídil psy,“ popisuje. Od té doby má klid, do zabezpečení svých svěřenců ale investoval nemálo peněz i času, dal si s tím záležet.
Na svých pastvinách má buď klasické pletivo do metrové výšky, nebo tři natažené elektrické drátky, které i po pěti letech fungují. Obě bariéry ale slouží spíše k tomu, aby se ovce nebo případně i psi nedostali ven. Před vlky by samostatně nejspíš neochránily, proti šelmě ale vše vyřešila přítomnost pasteveckých podhalaňských ovčáků. „Mé ovce navíc mají režim, že na noc chodí všechna zvířata do takové bezpečné zóny. To je noční ohrada o rozloze dva a půl hektaru, s pevným pletivem výšky 120 centimetrů, doplněná dvěma elektrickými dráty do výšky 160 centimetrů. Proti podhrabu je předsazený elektrický vodič dvacet centimetrů před plotem a veden dvacet centimetrů nad povrchem země. A pochopitelně za neustálé přítomnosti psů,“ dodává Cieslar.
I díky této péči za tu dobu nezaregistroval — na rozdíl od jiných chovatelů — žádnou ztrátu. Po příchodu vlků totiž řada majitelů či chovatelů ovcí svou činnost zrušila. Bylo to pro ně jednodušší než se snažit budovat podobně bezpečná opatření, a především vychovávat psy. Podle Cieslarových zkušeností fungují psi spolehlivě, jsou ale nároční na čas a práci s nimi. Člověk se tak musí věnovat nejenom ovcím, ale i psům. Načerpat informace, vybrat si správné jedince i plemeno podle lokality, vychovat je. „Já mám stáda přímo uprostřed turistické oblasti a za tu dobu, co psy mám, jsem nikdy neměl jediný problém. Když v hezký den kolem pastvin chodí procesí turistů, psi maximálně chodí okolo ohradníku, případně si zaštěkají. Ale o útěky nemají zájem, ví, co mají dělat, ví, co je jejich práce,“ komentuje častý mýtus, že v Česku není reálné vlastnit pastevecké psy kvůli mnoha pejskařům, kteří se kolem stád mohou pohybovat po oficiálních cestách.
Přítomnost vlků na Jablunkovsku je proměnlivá: někdy se smečka v okolí stád pohybuje a někdy se po ní na několik měsíců slehne zem. Zda by stačilo mírnější opatření Cieslar nezkouší, nemá proč. Jeho bezpečnostní systém funguje, a tak nechce pokoušet štěstí. „Třeba by ta bezpečnostní noční zóna nebyla potřebná, ale mám vzácné ovce i geneticky, žádné peníze mi je nevynahradí, jsou nekoupitelné, nehodlám to riskovat,“ vysvětluje. Navíc pochopitelně nestojí o ztrátu svých zvířat, která má rád.
Ohradníky u chovatelky Ivany Čílové v Krkonoších, zajištěné Hnutím DUHA Olomouc. Zdroj: Hnutí DUHA Olomouc.
Za Svaz chovatelů ovcí a koz též spolupracuje s Ministerstvem životního prostředí a snaží se majitele zvířat zastupovat při vyjednávání dotací. Co se týče finančních náhrad, jsme na tom na evropské úrovni podle něj prakticky nejlépe. A nejde jen o mechanismus neradostné kompenzace usmrcených zvířat, ale také o financování technického zabezpečení, nákupu psů i víceprací, které jsou k chovu ve vlčí oblasti nutné.
Volná pastva v Krušných horách
Na české poměry raritně přistupuje k pastevectví Petr Zacharda z Krušných hor. Chová tři tisíce ovcí, a to přímo uprostřed dlouhodobé vlčí oblasti. A bez ohradníku, čímž se vymyká běžné tuzemské praxi a více se přibližuje například slovenským modelům, kde je naopak otevřená pastva běžná. I proto si jako svého pasteveckého psa vybral plemeno španělský mastin, jenž je oproti jiným rasám vůči lidem nekonfliktní. Na otevřené pastvině totiž občas k setkání turistů se stády nechtěně dochází, pes navíc nemá určené konkrétní teritorium a jiné plemeno s ostřejšími sklony k hlídání by už mohlo vyvolávat problémy.
Štěpánka Kadlecová, která v Krušnohoří vede vlčí monitoring, popisuje, že ačkoliv s ohledem na lokalitu a velikost stád Zacharda nějaké ztráty každoročně registruje, po pořízení psů se výrazně snížily. Navíc má na ovcích vyšší škody spíše od zatoulaných domácích psů, na pozemcích pak od divokých prasat.
Za některé ztráty volné otevřené pastvy navíc může také skutečnost, že ovce se občas zatoulají od stáda a pro vlka jsou pak téměř bezpracnou potravou. V dokumentu Beránek a vlk Zacharda popisuje, že stačilo na pastvinu nasadit psy, vlci je vycítili a o útoky se ani nepokoušeli, ačkoliv by nezkušeného psa mohli zastrašit. Takové riziko za to ale šelmám zkrátka nestojí — na rozdíl od zaběhnutých psů, kteří si na ovcích vybijí přebytečnou energii a mnohdy způsobí horší škody.
Ochrana ovcí u chovatele Zdeňka Krejčího v CHKO Český Ráj. Foto: Hnutí DUHA Olomouc.
Podobnou zkušenost s útoky psů sdílí na serveru ochranaovci.cz také Zdeněk Krejčí, který útok psa na své stádo zažil. Výsledkem bylo dvanáct potrhaných ovcí od jediného zvířete. Přestože se jeho stáda nacházejí v lokalitě, kde se vlci zatím nevyskytují, rozhodl se začít včas a nastolit bezpečnostní opatření dříve, než bude pozdě. Chce stihnout vychovat pasteveckého psa a navyknout ho na ovce i turistickou lokalitu Českého ráje. Doufá, že k zabezpečení samotných ovcí mu pak ke psům bude stačit mobilní lankový ohradník. „Aby byl ohradník účinný před útoky vlků, nejnižší lanko by mělo být umístěno do dvaceti centimetrů nad zemí a mezi ostatními lanky by neměly být mezery větší než třicet centimetrů. Takové opatření zabrání tomu, aby vlk ohradník podhrabal nebo prolezl. Nejvyšší vodič, který tvoří signální, dobře viditelná páska, je umístěn ve výšce zhruba 130 centimetrů,“ objasňuje Miroslav Kutal z Hnutí DUHA Šelmy.
Košáry jako nocoviště
Další možností, jak ovce ochránit, jsou košáry čili základní stáje. „Funkce košáru a možnosti jeho stavby jsou ve všech salašnických oblastech v podstatě stejné, proto se základní tradiční forma způsobu konstrukce košáru, jeho půdorys i názvy v mnohém shodují. V celé karpatské a balkánské oblasti nacházíme však několik typů konstrukce a půdorysu košáru, v posledních dvou stoletích i několik typů ovčích chlévů,“ interpretuje Jaroslava Štiku server kosary.cz. Tyto tradiční košáry sloužily k tomu, aby se ovce přes noc nerozutekly, dnes v době ohrad jsou užitečné spíše proti šelmím útokům. Přesnější pojem pro košáry by proto byl nocoviště — pokud totiž šelma útočí, pak obvykle v noci.
Jak dokladují výše uvedené příklady, na vlky v české krajině zabírají pastevečtí psi. Jenže i oni mají své slabé chvíle, a navíc se nejedná o psy ovčácké, jak by se mohl někdo pomýlit. Ovčáčtí (či honáčtí) psi mají za úkol stádová zvířata držet pohromadě, nahánět je. Pastevecký pes je stráží. Proto pokud se ovce na rozlehlé pastvině z jakéhokoliv důvodu vzdálí od stáda, pes se o vlčí přepadovce nemusí dozvědět. Především tehdy, pokud jsou ovce rozprostřeny na velké ploše s členitým terénem a vítr vane špatným směrem.
Foto: Hnutí DUHA Olomouc, selmy.cz.
Shromažďování ovcí na noc na jednu malou plochu pochopitelně chovatelům přidává práci nebo vyšší finanční náklady na zaměstnance. Přesto je nejbezpečnější a nejjednodušší volbou pro chovatele cenných ovcí, jako je právě například Roman Cieslar, nebo pro drobné chovatele, kteří zvířata drží v blízkosti svých pozemků.
Je třeba uznat, že příchod vlků do Česka nebyl a není pro chovatele ovcí snadný. Na rozdíl od myslivců mají skutečný nárok si stěžovat. Pokud je pro to však člověk ochoten něco obětovat, opatření proti vlkům fungují. Na časté stížnosti a snímky ovcí, jež roztrhal vlk na nezabezpečené pastvě s jediným lankem a bez psa, lze proto jen říct: kdo chce vlka bít, hůl si vždy najde.
KRISTÝNA ČERMÁKOVÁ
Kontakt: krist.cermakova@gmail.com. Článek vznikl pro časopis Sedmá generace.
Více informací o ochraně stád proti vlkům najdete na ochranaovci.cz.
Článek podpořila Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund, jehož cílem je podpora občanské společnosti a posílení kapacit neziskových organizací. Program je financován z Fondů EHP a Norska.
