aneb den ze života dobrovolnice vlčích hlídek
Ráno, když jsem se podívala na rtuť teploměru a ta se pohybovala hluboko pod bodem mrazu, ani se mi ven nechtělo. Nasoukala jsem se do termoprádla a obličej zakryla čepicí – kuklou, krk pořádně obalila do šály, navlékla dvoje ponožky a nazula si nejteplejší boty, které mám a statečně vykročila ze dveří vyhřátého obydlí. Bylo mrazivé avšak jasné ráno, na obloze se nevyskytoval jediný mráček a paprsky slunce propůjčovaly sněhové pokrývce svůj třpytivý plášť.
Něco mě hnalo kupředu, snad mámivé nutkání, příslib tajemného dobrodružství. Štrádovala jsem si to po uježděné polní cestě zasněženou krajinou. Pole a louky se střídaly s lesy a remízky, čas od času mi nad hlavou přelétl nějaký opeřenec nebo jsem vyplašila zajíčka, čekajícího v podřepu za keřem. Někdy zapraskala větvička a koutkem oka bylo možné zahlédnout stín mizející srny nebo přímo přede mnou přistála šiška, to jak si se mnou chtěla hrát veverka. Bedlivě jsem sledovala okolí, ale stále mě něco hnalo dál.
Neztrácet elán a naději
Šla jsem už hodně dlouho, od bedlivého sledování zvířecích stop, vtištěných do sněhu, mě už začínaly pálit oči, pozornost pomalu slábla. Procházela jsem zrovna po lesní cestě a přibližovala jsem se k místu, odkud se ozýval jekot motorové pily, když mě cosi uvnitř donutilo pohlédnout napravo na zem a zde se na mne šklebila typická vlčí stopa! Zpozorněla jsem. Je to možné? To bude asi nějaký velký pes. Raději jsem se však vydala po stopní dráze, abych se podívala, kde uvidím lidské stopy. Po chvíli, kdy jsem stopy sledovala, již nebylo pochyb, že jsem skutečně narazila na stopy vlka! Zvíře čárovalo, stopní linie běžela přímo, nikde zbytečně nevybočovala, zvíře evidentně kladlo zadní nohy do stop předních, na některých místech bylo možno sledovat dvojotisk, jak se jedinec přesně netrefil. Rozhodla jsem se, že pořídím fotodokumentační záznam stop. Z batohu jsem vytáhla speciální záložku – šelmí pravítko – a stopy vyfotila na telefon. Jen nerada jsem svlékla rukavice a vystavila své drobné prsty mrazu na pospas, ale touha a nutnost zdokumentovat svůj vzácný nález, byly silnější. Bohužel „dotykáč“ občas nereagoval, moc se totiž s mrazem nekamarádí, a tak mně focení zabralo více času, než bych potřebovala. Rozhodovala jsem se, zda bych raději neměla jít proti stopě, ale nakonec jsem dál pokračovala ve směru stop.
Stopní dráha mě chvíli vedla podél lesní cesty, pak ji ale přešla a směřovala dolů, ke kraji lesa směrem k pastvině a zde na mne čekalo další překvapení: před velkým pařezem se najednou stopní dráha rozdvojila! Každá z drah oběhla pařez z jiné strany. Takže bylo evidentní, že nesleduji jednoho vlka, ale rovnou vlky dva! Znovu jsem se musela v duchu smát a zároveň obdivovat vlky, za jejich schopnost dokonale mást stopaře tím, že dokáží klást tlapky přesně do stop vedoucího jedince, a tak dokud se nerozdělí před nějakou překážkou, nedokáže člověk určit, kolik zvířat to vlastně stopuje. Na stopování mě také fascinuje, že někdy je člověk schopen podle chování zvířete vytušit jeho povahu či odhadnout, co se mu mohlo honit hlavou ve chvíli, kdy procházel daným úsekem sledované trasy.
Když se cesty rozdělí
Když jsem došla na kraj lesa, tak jsem si všimla, že před elektrickým ohradníkem lemujícím celou pastvinu se stopy rozdělily, jeden z vlků překonal ohradník a běžel po okraji lesa pastvinou, avšak druhý vlk se ohradníku zalekl a běžel lesem vedle ohradníku. V místě, kde se pastvina stáčela do pravého úhlu, statečnější vlk překonal ohradník znovu a připojil se opět ke svému kamarádovi, běželi pak společně ke krmelci, kde jsem je ve změti stop všemožné zvěře, která se sem chodí v mrazivých dnech posilnit, ztratila. Chvíli jsem ještě krmelec obcházela a snažila se nalézt pokračování stop, ale bohužel se mi to nepodařilo. Mému snažení moc nepomohlo, že podkladem byl prašan a v noci trochu nasněžilo. Nechtěla jsem svou první samostatnou stopovačku tak rychle vzdát a rozhodla jsem se, že půjdu proti stopě a zjistím, odkud vlci přiběhli.
Vrátila jsem se tedy do výchozího místa, kde jsem stopy prvně objevila a vydala se v protisměru pohybu zvířat. Stopy mě vedly hlouběji do lesa. Brodila jsem se poměrně vysokým sněhem, nejprve vyšším a poté nižším lesem, prodírala jsem se mlazinou a stoupala mírně do kopce, až jsem se dostala na jakousi mýtinu obklopenou menšími a úplně zasněženými smrčky. Na mýtince jsem si všimla řady vyležených „pekáčů“, to zde nejspíše odpočívala zvěř v závětří a zdánlivě v bezpečí. Byla zde spousta stop a stopních drah různé lesní zvěře. Jednalo se zřejmě o jejich oblíbené místo. Bohužel se mi zde stopní dráha vlků opět ztratila. Mýtinka byla na návrší a otvírala se k nebi, takže noční sníh zničil veškeré důkazy a z náznaků stop často nešlo ani rozpoznat, zda stopy zanechaly tlapky nebo kopýtka. Jen nerada jsem se s vlky na tomto místě rozloučila.
Jak jsem se vracela zpět na lesní cestu, pozvolna ze mne vyprchávalo ono tajemné napětí vášnivého stopaře. Příjemný pocit z nevšedního zážitku ve mně však přetrval ještě dlouho po návratu do vyhřáté chalupy. Jen škoda, že se mi nepodařilo objevit materiál pro DNA analýzu. Tak snad zase příště!
JANA MACHKOVÁ
