Dvouletá vlčice s telemetrickým obojkem se nyní pohybuje v Doupovských horách. Odborníci z Veterinární univerzity ve Vídni šelmu odchytili a vybavili sledovacím zařízením v červnu loňského roku v rakouském vojenském prostoru Allensteig, zhruba 40 km jižně od českých hranic. Jedná se o oblast, kde bylo před čtyřmi lety v Rakousku poprvé potvrzeno rozmnožování vlků.
V listopadu a prosinci loňského roku začala vlčice podnikat krátké (10–20 kilometrové) výpady za hranici svého mateřského teritoria severním a severovýchodním směrem. Mladá vlčice nakonec smečku opustila před Vánoci, ovšem zamířila na severozápad do Třeboňské pánve. Rychle pokračovala na západ přes Pošumaví, vojenský výcvikový prostor Boletice, Národní park Šumava až na Železnorudsko. Odtud se na přelomu roku vydala severním směrem na Klatovsko a než se jí podařilo překonat dálnici D5 u Rokycan, prosmýkla se mezi Plzní a Starým Plzencem. Pár dnů odpočívala na Křivoklátsku a pokračovala až téměř do Polabí. U Slaného se stočila na západ a přes Žatecko doběhla 11. ledna 2020 až do Doupovských hor – vojenského výcvikového prostoru Hradiště, kde v dalších týdnech a měsících založila nové teritorium.
Někteří vlci se rozptylují na velké vzdálenosti. Například z Německa pocházející vlk Alan se během šesti měsíců dostal ze Saska do Běloruska, přičemž urazil vzdálenost větší než 1500 km. Slovinský vlk Slavic během 98 dnů urazil minimálně 1176 km, než se usadil v italských Alpách, kde následující rok založil smečku s alpskou vlčicí. Rekordmankou je zatím vlčice z jihozápadního Norska, která urazila během necelých dvou let více než 10 000 km, než byla ulovena v severovýchodním Finsku.
Zvlášť pro expandující populace se sníženou genetickou variabilitou je přesun na velké vzdálenosti způsobem, jak se vyhnout riziku příbuzenského křížení. Schopnost dálkového rozptylu je jednou z důležitých vlastností, která dělá z vlka úspěšný a široce rozšířený druh v celé Eurasii a Severní Americe.
Vlčice z Rakouska je jedním z dobře zdokumentovaných případů dálkového rozptylu vlků ve střední Evropě. Evidován je také záchyt vlka, který byl přejet u Hamburku, ale jde o potomka narozeného vlkům, osídlujícím Šumavu.
Průměrně se vlčice pohybovala rychlostí 23,1 km za den (zahrnuje i čas odpočinku). Největší vzdálenost – 62 km za den – urazila v Pošumaví mezi dny 26. až 27. prosince. Kuriózní přesun mezi dvěma vojenskými výcvikovými prostory, vzdušnou čarou vzdálenými 240 km, dobře ilustruje tendenci vlků si ve střední Evropě vybírat často řídce osídlené oblasti, kde mají nejvíce klidu pro rozmnožování.
Z Doupovských hor pochází také několik pozorování vlka bez obojku a telemetrická data nasvědčují tomu, že vlčice není ve svém teritoriu sama - podařilo se jí rozmnožit. Pokud se podaří získat z území vzorky trusu, genetická analýza může odhalit původ jejího druha.
MIROSLAV KUTAL
s přispěním Aleše Vorla
Podpořil:
