Jestli se na Šumavě usídlí vlk, záleží hlavně na lidech
V poslední době padala ta otázka na Šumavě podezřele často: "Nevíte, nechová tady někdo vlky?" ptali se usedlíci z různých koutů českého nejrozsáhlejšího pohoří správců národního parku. Zdálo se jim totiž, že právě tuto šelmu zahlédli v lese. Vlka si lze na dálku snadno splést se psem, nicméně popis záhadného zvířete povětšinou seděl: dlouhé nohy, oči blízko sebe... Naposledy jeden šumavský lesní chodec před pár dny ohlásil, že zároveň s šelmou zahlédl i malá vlčí štěňata. A to by byl průlom. Kdyby se nahlášené pozorování potvrdilo, znamenalo by to, že se na Šumavě poprvé objevil základ vlčí smečky, která by se zde mohla na delší dobu usadit.
Všichni zaměstnanci národního parku, především ti ze zoologické sekce, teď mají za úkol v přírodě sledovat důkazy o vlčí přítomnosti, což je u plachého a neustále putujícího druhu mimořádně složitý úkol, který se může protáhnout na několik měsíců. Už teď se ale rozbíhá debata, jestli jsou lidé ochotní dravou a mýty opředenou šelmu vedle sebe snést.
Tuláci Evropou
Údolí říčky Křemelná bylo ještě zahalené tmou, mrzlo a silnicí protaženou závějemi sněhu se pomalu sunulo terénní auto strážců národního parku vyrážejících v půl páté ráno do služby. Náhle všichni ztuhli. Ve světle reflektorů uviděli běžící zvíře a chvíli trvalo, než se první z nich odvážil vyslovit to, co všichni tušili: že pár metrů před nimi běží vlk. Zvíře před autem nezmizelo do lesa, protože se mu zřejmě nechtělo do závěje hlubokého sněhu, a raději prchalo po vyčištěné silnici. Když to šumavští strážci parku pochopili, zastavili auto a vypnuli reflektory, aby prchající osamělou šelmu zbytečně nestresovali. "Je to vzrušující a zároveň mrazivý pocit," popisuje svoje tři roky staré setkání s vlkem šéf šumavské Informační a strážní služby Petr Šrail. Jestliže těsné setkání s jakýmkoli divokým zvířetem uprostřed liduprázdné přírody člověku zastaví dech, vlk je navíc něčím zvláštní. "Uvnitř cítíte, že se člověku raději vyhýbá, zvlášť když je sám," říká Petr Šrail. "Ale stejně, když pak vylezete z auta, kolem je les, tma a mráz, hlavou se vám honí, jak by to asi vypadalo, kdyby vlk
zaútočil. Je to vlastně nepopsatelný pocit, to se musí zažít na vlastní kůži."
Těch obyvatel Česka, kteří to opravdu zažili a vědí, co má šumavský strážce Šrail na mysli, není mnoho. Přesto nelze říct, že by tu vlk byl úplnou neznámou: jeho pozorování jsou na Šumavě potvrzená už od sedmdesátých let minulého století. Oblíbená legenda praví - a kamenný pomníček umístěný v lese nedaleko obce Lipka dokládá -, že poslední vlk byl na Šumavě zastřelen před sto čtyřiceti lety. Faktem ale je, že se z hor podařilo vypudit jenom trvale žijící smečky. Osamocení jedinci se tu objevovali neustále a nezabránily jim v tom ani dráty nabité elektrickým proudem natažené svého času komunistickými úřady s cílem zabránit zdejším občanům v útěcích na vysněný svobodný Západ. Právě v době totality začali myslivci a pohraničníci hlásit, že po Šumavě pobíhají vlci. Zoologové potom usoudili, že se pravděpodobně jedná o uprchlíky z vlčích obor na bavorské straně Šumavy. V devadesátých letech se ale vlci v horách objevovali jednotlivě dál a vzhledem k tomu, že chovatelé vlků v zajetí v Německu nehlásili žádné další úniky, považují odborníci jedince za divoké šelmy, které Šumavou procházejí, případně hledají nová loviště.
Podle znaleckých propočtů by lesy Šumavy mohly uživit až dvacet vlků rozdělených do dvou smeček. A je pravděpodobné, že se vlci na Šumavě nakonec pokusí usadit. Jejich počet totiž díky přísné ochraně v evropských zemích neustále roste, přičemž zvíře putuje a postupně si zvyká i na překážky, které mu do cesty klade civilizovaná krajina. Jak dokládají pozorování, vlci se dnes toulají celou Evropou. Zoology odchycená a vysílačkou vybavená šelma byla schopná během šesti měsíců vyrazit z východního Německa, přejít celé Polsko a vstoupit do Běloruska, kde se vysílačka vybila, takže o dalším putování sledovaného cestovatele nemáme zprávy. Víme jen, že urazil vzdálenost měřící vzdušnou čarou tisíc kilometrů a zvlášť ze začátku své cesty si dovedl poradit v relativně hustě osídlené krajině. Stejně jako ostatní šelmy jsou vlci ostražitá a plachá zvířata. Stejně jako ostatním šelmám jim ale nezbývá nic jiného než se postupně sžívat s krajinou stále více zabíranou člověkem. "Každý jedinec je jiný. Některá zvířata ale už evidentně umí překonávat překážky třeba v podobě rušnější silnice," říká expert zabývající se sledováním vlků v Česku Miroslav Kutal.
Rozbít ten mýtus
Až dosud k nám přicházeli vlci ze Slovenska a usidlovali se v Beskydech. V posledních třech letech ale jako by vlci z hor na východě země zmizeli, což podle všeho souvisí s tím, že na Slovensku je opět možné šelmy střílet, a dokonce se zvyšují kvóty na legální lov. Lovecká sezona se tam prodloužila z dvou na čtyři měsíce a lovci smí ulovit sto čtyřicet zvířat během jedné sezony. Vlčí populace se ale naopak v posledních deseti letech rozrůstá v Sasku, kde se šelmy objevily v opuštěné jezerní krajině poblíž povrchových dolů a německá spolková země je začala cíleně chránit. Vlci tam rok od roku rozšiřují svoje území a podle některých spekulací by ti otrlejší z nich mohli podnikat průzkumné cesty za novými lovišti právě až na Šumavu. Němečtí ochranáři hlásí, že pozorovali dva vlky na české straně Krušných hor, odkud by šelma mohla putovat dál přes opuštěné Doupovské hory do relativně řídce osídlených západních Čech a odtud na Šumavu. Tady by teoreticky měli dostatek místa i potravy. Na bavorské i české straně hor myslivci ročně odstřelí okolo osmi set kusů jelenů, což je hlavní zdroj vlčí potravy. To je přesně počet umožňující život dvěma velkým smečkám. Lidé by ale museli chtít sdílet s vlky společný prostor a v zájmu toho soužití přijmout i některá omezení a komplikace. A v tom je problém.
"Byl bych proti, nesvědčilo by to ani lidem, ani vlkovi," říká na představu vlků coby trvalých obyvatel Šumavy Jiří Jukl, lesník, myslivec a starosta šumavských Hartmanic, u nichž byl údajný výskyt vlka naposledy hlášený. "Dokud se sem tam objeví o vlkovi zpráva, jsou všichni zvědaví, ale pokud by tady měly žít smečky, přišel by s nimi i strach. Navíc tu máme stáda, která by vlk ohrožoval," říká Jukl s dodatkem, že vlkovi by se na Šumavě stejně nelíbilo, protože je "příliš hustě osídlená".
To je dost častý názor, který ovšem vyvracejí zkušenosti. Více než desetiletý pobyt vlků v Beskydech ukázal, že plachá zvířata jsou ochotná osídlit i daleko menší a obývanější hory, než je rozlehlá Šumava. Jinak má ale pan starosta pravdu. Náhlý příchod dravé šelmy do míst, kde si na ni lidé dávno odvykli, spolehlivě způsobí napětí. Poté, co před šestnácti lety strhli vlci v Beskydech několik desítek ovcí z volně se pasoucích stád, netoužila většina tamních myslivců a chovatelů po ničem jiném než je vystřílet. Proti tomu se zase ostře postavili ochranáři a mezi oběma skupinami zuřila tichá válka. Napětí se sice dařilo postupem let zmírňovat tím, že se lidé naučili proti šelmám lépe chránit pomocí pasteveckých psů nebo elektrických ohradníků, nicméně boje utichly definitivně až poté, co se vlci de facto přestali v Beskydech objevovat.
Nicméně Šumava si už podobné soužití s divokou šelmou vyzkoušela: dvacet let tu žije rys. Myslivci na něj samozřejmě jako na konkurenta žehrají a chovatelé zvířat nadávají, když jim čas od času divoká kočka zabije ovci. Rostoucí populace rysů ale ukazuje, že koexistence šelmy a člověka možná je. "Samozřejmě že je to otrava," vzpomíná David Poláček z Velkého Radkova na to, jak mu rys před časem zabil jednu z jeho ovcí. Stát sice vyplácí za usmrcená zvířata náhrady, ale je k tomu potřeba přizvat veterináře a podstoupit papírování jako u každého úředního výkonu. "Najednou máte práci navíc. Já byl k tomu ještě naštvaný, že ten rys ovci jenom zabil a nesežral," vzpomíná pan Poláček, který ovce chová už tři roky přímo na kraji lesa, kde se podle zoologů z národního parku kříží rysí stezky. "Na to, jak jsme jim blízko, jedna zabitá ovce vlastně nic moc neznamená," dodává pan Poláček s tím, že by proti přítomnosti vlků v šumavských hvozdech nic neměl. "Ta zvířata mají v lese dost potravy. A pokud můžou, lidem se vyhýbají," myslí si.
Ostatní jsou opatrnější. "No, s vlkem bych to klidně zkusil," říká František Med z Hartmanic. "Ale je tady v kraji spousta štol po těžbě zlata, tam by se vlci mohli schovávat a množit, co kdyby jich potom najednou bylo moc? Už teď nám chodí po obci lišky. Co kdyby to byli draví vlci?" uvažuje s tím, že možná by nakonec soužití s vlky radši nezkoušel. "Tyhle obavy, že vlk netouží po ničem jiném než se přemnožit a napadat člověka, je potřeba rozptýlit," říká k tomu starostka nedalekého Srní Ivana Pěčová. Když si šumavské obce v rámci jednoho z projektů národního parku vybíraly, které z divokých zvířat budou propagovat (a které bude propagovat je), sáhla paní starostka právě po vlkovi. Prý proto, že je to krásná šelma, kterou uctívali už Keltové. "Pak se ve středověku úcta k vlkům nějak zvrtla v odpor a to trvá už pět set let, strachu z vlků se nedivím," dodává. V obci teď chystá naučnou stezku zaměřenou právě na vlky, která má za cíl podávat informace o jejich životě a rozptylovat obavy. "Chceme ukázat, že tu vlci klidně můžou žít," tvrdí starostka.
ADAM ŠŮRA
