„Náhle se zpoza výčnělku vynořil vysoký vlk, celý bílý, a uháněl po úbočí kopce mezi mnou a doupětem. Šedivější, mladší zvíře vstalo u paty výběžku, několikrát zaštěkalo a vyběhlo přímo směrem ke mně. V mžiku se kolem mě vyrojili vlci! Pobíhali kolem, zvědaví, obezřetní, vyplašení a znepokojení. Tentokrát jsem štěňata vidět nepotřeboval; byl jsem bezpochyby u cíle!“ Tak David Mech v knize Arktický vlk: deset let se smečkou (viz rámeček) popisuje jednu z vrcholných chvil svého života – okamžik, kdy v rozlehlých pustinách ostrova Ellesmere v roce 1986 objevil vlčí doupě. Smečka si na něj postupně zvykla a umožnila mu tak splnit si životní sen – pozorovat zblízka vlčí štěňata i dospělé jedince ve volné přírodě.
Tou dobou už měl Mech za sebou skoro 30 let studia vlků. „S výjimkou jedinců, kteří se chytili do pastí nebo kterým jsme dávali obojky s vysílačkou, jsem ale neměl možnost dostat se k nim opravdu blízko,“ vypravuje. Nejdřív vlky stopoval na ostrově Royale, později je hlavně v Minnesotě chytal do pastí nebo jim střílel injekce do svalů, aby jim pak mohl připnout obojek s vysílačkou a sledovat jejich pohyb letadlem i v hustě zalesněných oblastech. „Od roku 1968 jsem ho připnul víc než 700 vlkům. Díky získaným datům jsem zjistil, že žijí v teritoriích o velikosti od přibližně 50 km2 do 150 km2. V jiných oblastech, například na Aljašce, ale můžou být velká až 3000 km2. Taky jsem zjistil, že jednou z hlavních příčin vlčích úmrtí je útok jiného vlka. Velká konkurence panuje hlavně mezi smečkami, zejména když se jedna z nich pohybuje v území té druhé.“
Při zkoumání vlčí kořisti došel k závěru, že vlci sice žerou skoro všechno, co uloví, malá zvířata typu lumíků ale tvoří jen malou část jejich potravy. Při lovu pak zabíjejí hlavně mláďata, staré živočichy a nebo ty, kteří mají nějaké postižení. Už na začátku své kariéry taky Mech zdokumentoval, že vlci jsou při lovu velmi často neúspěšní.
„Protože mě ale stále přitahovalo poznat jejich sociální život, rozhodl jsem se chovat a sledovat skupinu asi 30 vlků v zajetí. Například jejich zvyky při odchování mláďat se tak dají dobře odpozorovat. Když ale vlci dospívají, většina jich opouští původní smečku a k tomu v zajetí samozřejmě dojít nemůže. Proto často zdůrazňuji, že je velký rozdíl mezi vlky žijícími v zajetí a v divočině, a proto jsem taky stále hledal místo, kde bych mohl sociální chování a lovecké aktivity vlků sledovat zblízka přímo ve volné přírodě.“
Už ne alfa
Přestože už k tomu měl několikrát blízko, vyšlo mu to až na ostrově Ellesmere, kam vyrazil díky společnosti National Geographic. „Dvě třetiny ostrova jsou pokryty ledem a sněhem po celý rok, na jedné třetině sníh na tři měsíce roztává. Díky tomu tam roste drobná vegetace, která umožňuje přežití živočichům. Zároveň je ale krajina krásně přehledná. Navíc to bylo za desítky let výzkumu vůbec poprvé, kdy ode mě vlci při setkání neutíkali.“ David Mech strávil pozorováním smečky několik týdnů a naučil se rozpoznávat její jednotlivé členy. Do stejné oblasti se pak vydával každé léto znovu a shromáždil tak obrovské množství informací o životě vlků. Jaké jsou vztahy mezi dospělými a vlčaty, jak přesně krmí svá mláďata, jak loví, při jakých příležitostech vyjí, jak si značkují teritorium, jak si vlčata hrají. Za jeden ze svých nejdůležitějších závěrů považuje zjištění, že vlci se v sociální hierarchii na svou pozici dostávají především plozením mláďat. „Dřív jsme mluvili o alfa samcích a alfa samicích, používání těchto termínů je ale zavádějící. Raději používám názvy plemenný samec a plemenná samice. (V originále jde o termíny „breeding male“ a „breeding female“, jako plemenný samec a samice jsou překládány ve zmiňované knize – pozn. aut.) Když totiž řeknete alfa samec, tak to vyvolává představu, že se zvíře na vrchol sociálního uspořádání dostalo díky soupeření a bojování s ostatními, že zvítězil ten nejsilnější apod. Tak to ale není. Vlci se do své pozice dostávají tím, že dospějí, potkají partnera opačného pohlaví, spáří se a mají mláďata. Tohle z nich automaticky udělá to, čemu jsme byli zvyklí říkat „alfa“. Ve skutečnosti jde ale o tátu, mámu a jejich děti. Vlčí smečka je vlastně dost podobná lidské rodině a stejně jako vy neříkáte svému tátovi alfa samec, není šťastné říkat tak hlavě vlčí smečky.“
David Mech v knize nemluví jen o vědeckých zjištěních, ale popisuje i chvíle, kdy mu divoký vlk rozvázal tkaničky, odnesl čepici nebo vytáhl spacák ze stanu. Složení smečky se přitom v průběhu let měnilo, i noví jedinci si na něj však dokázali zvyknout. Vyprávění v knize končí v roce 1996, o dva roky později ale David Mech zažil nepříjemné překvapení. U doupěte nenašel ani jednoho vlka. „V letech 1997 a 2000 totiž ostrov zasáhlo neobvyklé počasí,“ vysvětluje příčiny. „Obyčejně tam léto trvá celý červenec a srpen a někdy i kousek září a v tuhle dobu můžou polární zajíci, pižmoni a karibu spásat rostliny. Protože je po zbytek roku celá oblast pod sněhem, musejí býložravci právě v létě nastřádat z potravy nejvíc energie. V letech 1997 a 2000 ale nasněžilo v polovině srpna a sníh už neslezl. Tím se hlavní období pro výživu výrazně zkrátilo, býložravci v zimě hladověli a neměli mladé. Následně neměli štěňata v letech 1998–2003 ani vlci a jeden rok se v oblasti neobjevili vůbec. Pak se ale počasí vrátilo k normálu a začali se navracet zajíci, pižmoni a karibu – a po nich i vlci.“
Po předešlém útlumu se v roce 2004 v oblasti objevila úplně nová smečka, v níž nebyl žádný jedinec z té předešlé. „Museli přijít odjinud. Vzdálenosti, které vlci při hledání teritoria nebo partnera urazí, přitom můžou být obrovské. Víme o vlkovi, který urazil víc než 1000 kilometrů téměř přímým směrem. Tihle potulující se jedinci čekají na vhodnou příležitost k páření, někdy se i stávají náhradními rodiči, když ve smečce z nějakého důvodu zahyne jeden z vlků plemenného páru.“
Rovněž nová smečka nechala biologa, aby ji sledoval z velké blízkosti. „Dokonce bych řekl, že mě pustili blíž než ta první,“ směje se David Mech. Vlci se ho tedy nebáli. Nebál se ale on jich? „Ne, vlků jsem se opravdu nebál. Měl jsem už zkušenosti z prvních desítek let své kariéry. Když jsem například studoval kořist vlků a měl k dispozici letadlo s pilotem, občas jsem se podíval na losa, kterého vlk zabil. Pokaždé při tom vlk utekl, někdy se ale stalo, že se začal vracet právě ve chvíli, kdy jsem mršinu prozkoumával. Stačilo pak zvednout hlavu nebo fotoaparát – když jsem byl mladý, tak jsem jednou zvedl i pistoli – a vlk hned, jak viděl můj pohyb, zase utekl. Věděl jsem tedy, že se vlků bát nemusím.“ Sám však obtížně hledá vysvětlení, proč vlci na lidi téměř neútočí. „Možná že lidé lovili vlky pomocí oštěpů, kamenů a vůbec čímkoli, co bylo po ruce. Vlci, kteří přežili, se pak lidí báli. Moc dobré vysvětlení to není, jiné ale bohužel nemám. Nechtěl bych však zanechat mylný dojem, že vlci vůbec nejsou nebezpeční. Například v Indii jsou dobře zdokumentovány případy, a to i ze současnosti, kdy vlci z polí unesli malé děti a pak je zabili a snědli. Případy napadení člověka vlkem známe i ze Severní Ameriky, obyčejně šlo ale o vlky, které lidi předtím krmili, podobně jako občas krmí medvědy a ti je pak napadnou. Člověk tedy musí být opatrný, aby je moc nerozčílil, na ostrově Ellesmere jsem z nich strach ale opravdu neměl.“
Chránit i zabíjet
Díky své nesporné erudici je David Mech vyhledávaným odborníkem v otázkách ochrany vlků. Netají se přitom názorem, že kvůli dlouhodobé ochraně druhu je občas nutné jednotlivé vlky zabíjet. „Na většině míst je asi pro ochranu vlků použitelné jedno základní pravidlo: rozdělit oblast na zóny podle stupňů ochrany. V neobydlených územích můžou být vlci ponecháni bez kontroly. V obydlených oblastech se ale jejich populace musejí kontrolovat, což znamená jejich lovení, chytání do pastí apod. Když totiž vlci způsobí příliš mnoho škody, místní lidé je začnou zabíjet sami bez ohledu na to, jestli to je, nebo není legální. Proto je lepší zavést nějaký managment.“
Přes relativní vstřícnost k řízenému odstřelu vlků David Mech zdůrazňuje, že bychom se měli snažit zachránit tolik divočiny, kolik je jen možné. „Někdo jiný by vám možná řekl, že divočinu, třeba vlky, potřebujeme kvůli tomu, abychom zachovali zdraví planety nebo něco podobného. Já ale pro tahle tvrzení nevidím dost důkazů. Podle mě hlavní důvod spočívá v tom, že lidé mají divočinu rádi, že ji oceňují, že pro nás znamená estetickou hodnotu. Můžeme k tomu přidat, že bychom ji měli chránit kvůli zvířatům, kvůli rekreaci, kvůli klidu v duši nebo kvůli inspiraci pro umění. Tohle všechno ale z mého pohledu znamená, že pro nás má obrovskou estetickou hodnotu,“ uzavírá s vlídným úsměvem muž, který i tento červen vyrazí na vzdálený arktický ostrov, aby si pozorováním vlků ve volné přírodě plnil svůj životní sen.
Box:
L. David Mech – jeden z nejvýznamnějších terénních biologů současnosti, profesor minnesotské univerzity, zakladatel organizace International Wolf Center, od roku 1978 předseda Wolf Specialist Group (skupiny odborníky na vlky) při IUCN. Zkoumal mnoho druhů zvířat v různých částech světa, například chytal medvědy černé na východě Spojených států, sledoval vysílačkou leopardy a lvy v Keni a Tanzánii, čipoval slony a tygry v Indii, fotografoval karibu v arktické tundře a počítal kozorožce v bývalém Sovětském svazu. Hlavní náplní jeho života se ale stalo studium vlků. Sledoval je na ostrově Royale v americkém Hořejším jezeře, v Minnesotě, na Aljašce, v Itálii, v Portugalsku a v dalších zemích. Občas radil při ochraně vlků i vládám, například v Chorvatsku. Kromě mnoha dalších publikací a stovek odborných článků je autorem knihy „The Wolf: The Ecology and Behavior of an Endangered Species“ a spoluautorem a editorem knihy „Wolves: Behavior, Ecology and Conservation“. Za největší profesní zkušenost považuje dnes přibližně dvacetiletý (a stále pokračující) výzkum volně žijících vlků na ostrově Ellesmere v arktické oblasti Kanady.
Arktický vlk: deset let se smečkou – v ČR knihu vydalo nakladatelství Élysion na konci minulého roku. Jde o velmi čtivou, populárně napsanou reportáž o terénním výzkumu na ostrově Ellesmere, kterou doprovází mnoho desítek podařených fotografií. Překlad mohl být trochu plynulejší a v knize se taky občas objeví drobné sazečské nedostatky. To jsou ale vzhledem ke skutečnosti, že knihu připravovali vlčí nadšenci, spíš nepodstatné drobnosti. Větší škoda je, že druhové jméno Canis lupus, tedy vlk obecný, je v knize v rámečku nazvaném „Zmatek v taxonomii vlků“ do češtiny otrocky přeloženo jako vlk šedý (z anglického gray wolf), ačkoli jinde v knize (například u mapky rozšíření druhu) je uveden správný název vlk obecný. Ten je oficiálním českým názvem tohoto druhu, na což se dalo například v úvodní Poznámce k překladu upozornit. Takhle zmatek trvá dál …
Každopádně kdo se zajímá o vlky, nemůže tuto knihu vynechat. Neměli by ji ale minout ani ostatní milovníci přírody – Mechovo vyprávění o přibližování se k divokým zvířatům, o jejich pozorování i jeho popis arktické přírody jsou působivé, autor ale dokáže zůstat věcný. Publikace se nedá sehnat v běžných knihkupectvích (zatím je prodejních míst po celé republice přibližně pět a jedno na Slovensku), takže zájemcům nezbývá než si informace najít na stránce nakladatele http://www.vlci.elysion.cz/ a domluvit se s ním, jak se ke knize dostat.
V článku jsou kromě odpovědí Davida Meche z původního rozhovoru, který vedl s Ekolistem, využity i citace z přednášky, kterou se Mech představil na pražské Karlově univerzitě.
JAN STEJSKAL / jan.stejskal@ekolist.cz
Původní článek v Tištěném Ekolistu: http://www.ekolist.cz/zprava.shtml?x=2102420
