Lhát se nevyplácí. O tom ví své i muž z Itálie, kterého napadla loni v létě psovitá šelma, podle jeho tvrzení vlk. Italští vědci poté na základě genetické analýzy v laboratořích zjistili, že příčina zranění netkví v hlubokých lesích, ale docela blízko sousedova domu…
Postupné rozšiřování vlků i do zemědělských a částečně urbanizovaných oblastí přispívá k oživení starých obav z šelmy, jejíž přítomnost je stále vnímána jako potenciální hrozba pro člověka. Tento strach je v některých místech ještě umocněn zprávami o výskytu divokých kříženců vlků a psů. Podle rozšířené, avšak neověřené teorie mohou být takoví kříženci stejně nebezpeční člověku jako vlci, zároveň jsou však méně plaší. Navzdory těmto obavám a varováním je skutečnost taková, že v Itálii s 60 miliony obyvatel nebyl od druhé světové války potvrzen jediný útok vlka na člověka. Ke smrtelnému zranění člověka vlkem nedošlo po více než století. Podle posledních odhadů žije v Itálii 321 vlčích smeček, tedy 1300 – 1800 vlků.
Ve studii nedávno publikované v odborném časopise Mezinárodní společnosti pro forenzní genetiku FSI: Genetics tým italských vědců z laboratoře genetiky Institutu pro ochranu a výzkum životního prostředí (ISPRA) popisuje využití molekulárních technik k určení druhu, pohlaví a individuálního profilu psovité šelmy, která zaútočila na muže v lese v italském pohoří Monte Baducco v severních Apeninách. Je známo, že v této oblasti žijí nejméně dvě vlčí smečky, které zahrnují také tři geneticky identifikované křížence vlka a psa. Zraněný muž uvedl, že 27. června 2015 v půl desáté dopoledne sbíral houby, když byl náhle napaden vlkem, který mu způsobil vážná poranění na většině těla. Muž byl urychleně převezen do nemocnice, kde byl ošetřen, přičemž si jeho zranění vyžádala více než 150 stehů. Pokud by se napadení vlkem potvrdilo, byl by to první zdokumentovaný případ útoku na člověka v Itálii po mnoha desetiletích. Podle vyjádření veterináře však čas a dynamika útoku neodpovídaly typickému vlčímu chování.
Z oblečení zraněného muže byly proto pouhých pět hodin po incidentu odebrány vzorky na analýzu DNA, konkrétně čtyři chlupy a tři vzorky slin. Zkoumáním těchto vzorků došli vědci k jednoznačnému závěru, že útočícím zvířetem nebyl vlk, ani kříženec vlka se psem, ale pes. Kromě toho byli také schopni určit, že šlo o psa geneticky příbuzného sibiřským plemenům, jako je například samojed.
Zatímco probíhalo genetické zkoumání, zraněný muž se zřejmě zalekl možných důsledků a sám přiznal, že byl ve skutečnosti napaden hlídacím psem na sousedově soukromém pozemku. Historku o napadení vlkem si prý vymyslel proto, aby pes nebyl utracen.
Genetický profil psa – šlo o čistokrevnou americkou akitu – získaný analýzou vzorku chlupů dodaného majitelem, se podle očekávání přesně shodoval s profilem vytvořeným z biologického vzorku odebraného po útoku. Jednalo se o psí plemeno náležející do skupiny „špicové a psi původního typu“, kam patří i samojed, aljašský malamut nebo sibiřský husky.
„Zlý vlk“ byl opět jednou neprávem označen za hrozbu pro člověka. Rozšířený strach z vlků v rozvinutých zemích pramení především z předsudků z minulosti, na skutečných faktech je však založen málokdy.
Studie naopak ukazuje, že psi, obecně považovaní za nejlepšího přítele člověka vzhledem k domestikaci probíhající po tisíciletí, mohou představovat vážnou hrozbu. Potvrzují se tak i předchozí studie, které označily psy za zvířata nejčastěji zodpovědná za smrtelný útok na člověka. Na základě toho odborníci volají po důkladné osvětové kampani zaměřené na zlepšení kontroly psů vedoucí k jejich bezpečnějšímu soužití s lidmi.
Z anglického originálu upravila
Zdroje informací:
Caniglia, R., Galaverni, M., Delogu, M., Fabbri, E., Musto, C., & Randi, E. (2016). Big bad wolf or man’s best friend? Unmasking a false wolf aggression on humans. Forensic Science International: Genetics.
Galaverni, M., Caniglia, R., Fabbri, E., Milanesi, P., & Randi, E. (2016). One, no one, or one hundred thousand: how many wolves are there currently in Italy? Mammal Research, 61(1), 13–24.
