Před příchodem prvních lidí pokrýval většinu naší země les - neexistovala velká města, vesnice, silnice ani železnice. Zvířata tehdy mohla svobodně procházet krajinou. Dnes žijí divoká zvířata v kulturní krajině plné bariér. V hustě zalidněné Evropě představuje rozčlenění (fragmentace) zbývajících přírodních oblastí na izolované kousky pro velké šelmy významnou hrozbu. V údolích se rozkládají obce a města, zástavba a oplocené plochy zabírají území zasahující často hluboko do hor. Jednotlivá pohoří oddělují silnice nebo železnice. Možnost volného pohybu a migrace je přitom pro zvířata základní životní potřebou, pro velké šelmy s jejich rozsáhlými areály a často velkým rozptylem dokonce životní strategií a nutností.

Co jsou to migrační koridory?

Některé horské celky se postupnou fragmentací krajiny staly zcela izolovanými ostrovy. Jiné jsou spojeny posledními nezastavěnými úseky krajiny, kudy zvířata procházejí - těm říkáme migrační koridory. Migrační koridor je úsek krajiny, který není zastavěný a zpravidla souvisle propojuje dva nebo více větších lesních komplexů (obvykle horských masivů). Svou funkci migrační koridor lépe zastává, pokud je jeho území zalesněné nebo porostlé rozptýlenými stromy (zvířata se zde mohou lépe skrývat nebo nacházet při pohybu koridorem potravu). Funkci migračního koridoru však může plnit i neoplocená louka nebo pole.

K čemu migrační koridory slouží?

Zdálo by se, že k ochraně přírody postačí vyhlásit několik chráněných území. Ve skutečnosti nejen v těchto chráněných oblastech, ale i mimo ně, v běžné krajině, žije celá řada živočichů, kteří se v rámci svého života potřebují volně přesouvat. Nejsou-li v krajině ponechány (či vytvořeny) vhodné, dostatečně velké prostory, sloužící jako migrační koridory, dochází k úplné izolaci částí krajiny a živočichů v ní žijících. Následkem může být přemnožení či naopak vymření lokální populace daných druhů nebo jejich genetická degenerace, způsobená příbuzenským křížením.

Mapa jádrových území, migračních koridorů a kritických míst z hlediska průchodnosti biotopu

Agentura ochrany přírody a krajiny (AOPK ČR) vydala v roce 2020 mapu biotopu zvláště chráněných druhů velkých savců v České republice, mezi které se řadí vlk, rys, medvěd a los. Mapa zahrnuje:

• Jádrová území – jde o oblasti, které svojí rozlohou a biotopovými charakteristikami umožňují rozmnožování minimálně jednoho z vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců. Minimální rozloha jádrových území proto vychází z údajů o velikosti domovských okrsků předmětných druhů, měla by činit alespoň 300 km² (pokud jedno jádrové území tvoří funkční celek se sousedním územím, může se jejich plocha sčítat). Součástí jádrových území nejsou zastavěná území (zastavěné území je z plochy jádrových území vyjmuto i v případech, kdy měřítko zpracování neumožňuje zastavěné území graficky vyčlenit). S ohledem na svoji rozlohu zahrnují jádrová území jak plochy přírodního charakteru, tak i zemědělsky využívanou krajinu. Proto mohou být tato území dále vnitřně členěna tak, aby bylo možné zajistit jejich diferencovanou ochranu.
• Migrační koridory – představují nedílnou součást biotopu vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců. Propojují oblasti vhodné pro rozmnožování (jádrová území) tak, aby umožnily migrační spojení, a to v minimální míře, která ještě zajistí dlouhodobé přežití jejich populací.
• Kritická místa – jde o místa, která jsou součástí migračních koridorů nebo jádrových území, kde je zároveň průchodnost biotopu významně omezena, nebo kde hrozí, že k omezení průchodnosti může v blízké budoucnosti dojít. V případě jádrových území jsou kritická místa vymezena tam, kde hrozí ztráta konektivity uvnitř jádrového území. Negativní zásah do kritického místa může znamenat přerušení celého dílčího úseku migračního koridoru nebo významné omezení funkčnosti jádrového území.

Podrobněji a interaktivně můžete vrstvu biotopu prozkoumat také na šelmí mapě.

Vyznačený biotop, do nějž spadají i migrační koridory, je chráněný zákonem. Proto by měl jakýkoliv potenciální zásah do něj podléhat posuzování odpovídajícím orgánem ochrany přírody. Biotop tak slouží jako povinný územně analytický podklad pro zpracování územně plánovací dokumentace. Výjimku ze zásahu do biotopu přitom lze udělit pouze v případě, že převažuje jiný veřejný zájem nad zájmem ochrany přírody, nebo v zájmu ochrany přírody a to pouze, pokud neexistuje jiné uspokojivé řešení a povolovaná činnost neovlivní dosažení či udržení příznivého stavu druhu z hlediska jeho ochrany. [1] Bohužel řada migračních bariér vznikla dávno před vytyčením této vrstvy a tak na mnoha místech v České republice zcela chybí zmírňující opatření dopadů fragmentace krajiny, jakými jsou například dostatečně velké ekodukty apod.

Možnosti řešení

Problém 1: Doprava

Nejčastějším problémem je rozčlenění krajiny dopravními stavbami. Klíčové je místo křížení silnice nebo železnice s využívaným migračním koridorem. Dvouproudou silnici zvířata většinou překonají, pokud zde není intenzivní noční provoz. Čtyř a víceproudové silnice jsou ale často nepřekonatelnou hradbou. Možnosti řešení jsou dvě:

1. Koridor může procházet pod silnicí/železnicí - nejvhodnější je vést v místě křížení silnici vyvýšenou na pilířích.
2. Druhou možností je vybudovat tzv. zelený most - ekodukt, který zvířatům umožní silnici překonávat vrchem; případně může být silnice vedena tunelem (záleží na terénních podmínkách).

Ekodukty jsou ale velmi drahé...

Ano, ekodukty jsou drahé, jejich cena se pohybuje ve stovkách miliónů korun. Ovšem drahé jsou i samotné dálnice - jeden kilometr stojí půl až tři čtvrtě miliardy korun, do jejich ceny se navíc nezapočítávají náklady, které vzniknou státu při údržbě nebo škodách na životním prostředí. Drahé jsou také škody vznikající při dopravních nehodách - srážkách se zvěří. Nové komunikace by se proto měly plánovat jen tam, kde není možné zvýšenou dopravu převést například na šetrnější železnici.

Ekodukty je účelné stavět po důkladném průzkumu pouze tam, kde frekventované dopravní tepny protínají důležitý migrační koridor. Výzkumy ze zahraničí potvrzují, že vhodně postavené ekodukty jsou zvířaty intenzivně využívány. Účelnost vynaložených prostředků tedy závisí z velké části na tom, jak pečlivě je místo zvoleno, a také následně chráněno před znehodnocením zástavbou v jeho okolí. Situaci v Česku, kde tomu tak zatím bohužel není, rozebírají články Miroslava Kutala a Václava Hlaváče.

Problém 2: Zástavba krajiny

Kromě dopravy je pro funkčnost migračního koridoru klíčová hustota osídlení a lesnatost. Pokud se jedná o doposud nezastavěné území mimo přírodní rezervace, ochranu mu může poskytnout územní plán obce. Ten určuje, jakým způsobem bude konkrétní kus krajiny využit. Zda se například počítá s výstavbou rodinných domů, průmyslových zón nebo s výsadbou zeleně. Územní plán ohleduplný k potřebám divokých zvířat by měl respektovat migrační cesty velkých savců - ponechat proluky v zástavbě oddělující jednotlivé obce a v bezlesé krajině umožnit výsadbu zeleně.

Západní Karpaty jako ukázka problémů s fragmentací krajiny

V České republice se všechny tři druhy velkých šelem -  vlci, rysi a medvědi - vyskytují společně pouze v Beskydech. Jejich dlouhodobé přežití závisí také na tom, zda bude zvířatům i nadále umožněn kontakt  v rámci celé karpatské populace. Jeden z důležitých koridorů, kudy probíhá migrace především ze Slovenska a Polska, je Jablunkovská brázda, oddělující Moravskoslezské a Slezské Beskydy. Druhé jmenované pohoří přímo navazuje na slovensko-polský hraniční hřeben, odkud mohou šelmy nerušeně přecházet.

Prostupnost Jablunkovské brázdy pro velké savce je už řadu let snížena zvýšenou dopravou mezi korejskou automobilkou Hyundai v Nošovicích a její odnoží KIA v Žilině. Stále frekventovanější silnice I/11, která dvě továrny spojuje, není po navýšení provozu pro velké savce dostatečně průchodná. [2] Problém měl alespoň částečně vyřešit ekodukt poblíž státní hranice v Mostech u Jablunkova. Přestože politici slíbili při prosazování nošovické automobilky zprůchodnění Jablunkovské brázdy do konce roku 2008, plány byly dlouhou dobu jen na papíře. V roce 2022 dostalo ŘSD výjimku umožňující stavbu tohoto dlouho plánovaného zeleného mostu. Podle výjimky musí být stavba hotová do konce roku 2027.

 K dalším rizikovým dopravním stavbám v Západních Karpatech momentálně patří:

• České dálnice D1 a rozestavěná D55 Hulín - Břeclav, oddělující Karpaty od zbytku západních pohoří.

• Slovenská dálnice D1, rozdělující pilotní oblast Beskydy-Kysuce v povodí Váhu.

• Slovenská částečně zprovozněná dálnice D3 Čadca - Žilina, jež má dále vést údolím řeky Kysuce mezi Javorníky a Kysuckými Beskydami.

• Plánovaná dálnice D49 - R6, která má spojit východní Moravu se západním Slovenskem a protnout pilotní oblast na jihu.

 Ekologickou konektivitu na moravsko-slovenském pomezí ohrožuje také:

• rozšiřování zástavby, vzájemné propojování sídel v údolích, urbanizace,
• nová liniová dopravní infrastruktura,
• růst rekreačních areálů,
• oplocování pozemků.

Proč vytvářet koridory zrovna pro velké šelmy?

Vlk, rys a medvěd patří mezi velké savce. Na rozdíl od běžných druhů velkých savců (jeleni, srnci, divočáci) se predátoři pohybují na mnohem větších plochách - řádově jde o stovky kilometrů čtverečních. Například srnec obývá většinou území o rozloze okolo jednoho 1 km², v případě rysa to může být 200-400 km². Na území o této rozloze se pochopitelně nachází daleko více překážek, proto jsou velké šelmy ohroženy izolací více než jiná zvířata.

Mladí jedinci, kteří již dosáhli dospělosti, nezůstávají v teritoriích svých rodičů, ale hledají neosídlená území v okolí. Při dálkových přesunech mohou překonat i tisíc kilometrů často i kulturní krajinou, než najdou nový domov. Vlk, rys a medvěd jsou zákonem chráněné druhy a chráněno je také prostředí, ve kterém žijí, tedy i migrační koridory. A především, každý migrační koridor je využitelný pro všechny druhy zvířat (nelze vytvořit přechod jen pro medvědy), kterých je mnohem více než velkých šelem. Velké šelmy jsou proto zastřešujícími druhy pro sledování konektivity krajiny - je-li prostupná pro ně, bude zpravidla prostupná i pro další druhy živočichů.

Budou šelmy a další zvířata ekodukty využívat?

Pokud jsou ekodukty navrženy v trase důležitých migračních koridorů po pečlivém přírodovědném průzkumu území, nebudou mít zvířata problém zelený most najít. Protože se však budou pokoušet silnici překonat i na jiných místech, okolí ekoduktu by mělo být oploceno, aby zvířata rychle našla místo bezpečného přechodu. Naneštěstí řada ekoduktů postavených v ČR nejsou zvířaty využívána právě kvůli jejich nevhodnému umístění.

Méně sražených zvířat na silnicích znamená i méně dopravních nehod. Krajina protkaná koridory s množstvím remízků, mezí a zeleně skýtá navíc domov pro mnoho druhů živočichů a rostlin, které jinak v industrializované krajině těžko nacházejí životní prostor.

Rozrůstající se zástavba snižuje přirozené retenční schopnosti krajiny. Plochy pokryté vrstvami asfaltu a betonu totiž odvádějí vodu bez užitku prostřednictvím kanalizace rovnou do řek. Území je tak rok od roku sušší a sterilnější, naopak zdravá a pestrá krajina lépe tlumí extrémní výkyvy počasí - sucho, déšť nebo povodně. Navíc v době, kdy stále větší část naší přírody zabírají průmyslové areály, obepínají ploty a rozdělují komunikace, má ochrana nesvázaného přírodního prostoru velký význam i pro člověka.