Základní údaje

• Ve středoevropských podmínkách vlci loví hlavně jeleny, srnce a divoká prasata, v menší míře zajíce, drobné hlodavce, lišky, toulavé psy a příležitostně i hospodářská zvířata, která nejsou dostatečně zabezpečena.

• Svou kořist dokáže pronásledovat i několik kilometrů a vyvinout při tom okamžitou rychlost až 60 km/h.

• Vlci mají velmi důležitou úlohu v ekosystému, protože snižují stavy kopytníků - loví především (ale ne výlučně) slabé a nemocné jedince.

Čím se živí

Vlk, stejně jako další druhy velkých šelem, stojí na vrcholu pomyslné potravní pyramidy a nemá přirozené nepřátele. Potravní spektrum vlka sahá od drobných savců až k losu nebo bizonovi.

Vlk je oportunistický predátor, tedy živí se zpravidla těmi kopytníky, kteří jsou v místní potravní nabídce nejpočetnější. [1] Globální analýza 177 publikovaných studií [2] ukázala, že v potravě vlka dominují velcí (240–650 kg) a středně velcí (23–130 kg) divoce žijící kopytníci. Zatímco v Severní Americe dominuje první jmenovaná skupina, v Evropě jsou to středně velcí kopytníci a vyšší podíl ve srovnání se zámořím tvoří také domácí hospodářská zvířata. Velká rozmanitost vlčí kořisti je dokladem vysoké přizpůsobivosti a umožňuje vlkům přežití i v silně antropicky pozměněné krajině. [3]

Například vlci v západním Polsku nevykazují žádné výrazné preference a většinu potravy tvořil nejdostupnější kopytník – srnec. [4] Mohou však existovat i lokální preference, například v Karpatech jsou nejdůležitější složkou vlčí potravy jeleni, méně zastoupení bývají zpravidla srnci a prasata divoká. [5] [6] [7] [8] Některé studie ukázaly, že vlci prasata preferují například v italských Apeninách. [9] V nově osídlených oblastech v Německu, v Lotyšsku nebo v severním Bělorusku je nejčastější kořistí srnec. [10] [11] [12]

Složení potravy podléhá také značným sezónním změnám. V létě a v době rozmnožování vlci neloví jenom velkou kořist, ale často se živí menšími savci, případně i jinými druhy. Například ve Wiegerském národním parku v severovýchodním Polsku tvoří během jara a léta více než třetinu vlky zkonzumované potravy bobři. Bobr se tak stal po praseti divokém druhou nejvýznamnější složkou potravy. [13] Vyšší zastoupení bobrů v potravě je známo také z Litvy a Lotyšska. [14] [15]

Vlci s oblibou požírají i zdechliny, čímž plní v lese funkci tzv. zdravotní policie. Občas napadají i nezabezpečená stáda ovcí či jiných hospodářských zvířat. Přestože je množství napadených hospodářských zvířat silně medializované, ve střední Evropě tvoří tato kořist jen zlomky procent z vlčí potravy. Obsáhlá studie z Německa zjistila, že hospodářská zvířata tvořila 0,6 % konzumované biomasy, [16] v západním a středním Polsku nebyla v trusu vlků zjištěna žádná hospodářská zvířata: jejich hustota je v Polsku poměrně nízká ve srovnání s volně žijícími kopytníky. [17]

Potravní analýzy však pochopitelně nemohou zachytit veškerá zabitá hospodářská zvířata. Pro dokreslení situace je proto užitečné dávat výsledky do souvislosti s doloženými škodami na hospodářských zvířatech a s množstvím chovaných zvířat. Příklad z České republiky můžete najít na www.ochranaovci.cz.

Nadměrné zabíjení - lov pro zábavu?

Někdy může docházet k nadměrnému zabíjení, tzv. surplus killing, kdy vlci zabíjí nebo zraňují více domácích zvířat, než jsou schopni sami zkonzumovat. K tomuto chování může velmi vzácně dojít i v případě volně žijící kořisti za zvláštních přírodních a klimatických podmínek, kdy antipredační mechanismy kořisti selžou nebo jsou za určitých okolností omezeny. Shodou vzácných náhod se tak predátor může ocitnout v blízkosti většího počtu velmi snadné kořisti. Soudí se, že predátor loví instinktivně snadnou kořist pro případné využití v budoucnu nebo pro další členy své rodinné skupiny. Pochopitelně v případě napadení domácích zvířat, které mají antipredační chování často potlačené či nemají možnost úniku, je nadměrné zabíjení mnohem častější než v případě divoce žijících zvířat. Eliminovat nadměrné zabíjení lze například správným použitím pasteveckých psů. [18] I v případě, že se vlkovi podaří překonat zabezpečení a ukořistí zvíře na okraji stáda, díky ochraně pasteveckých psů se méně pravděpodobně dostane do blízkosti většího počtu snadno ulovitelné kořisti.

Případy nadměrného zabíjení někdy vyvolávají otázku, zda si na stádu lov „necvičila“ vlčata. Důkazy pro takové chování však nejsou. Vlčata jsou až do srpna většinou vázána na shromaždiska, kam jim potravu nosí rodiče. Vlci se začínají účastnit společných lovů až od  4-6 měsíců, nejdříve tedy koncem léta, aktivně začínají lovit až kolem 7-8 měsíců, [19] tedy začátkem zimy, kdy většina domácích zvířat už není na pastvinách. Nejvíce útoků na hospodářská zvířata je však zaznamenáno během letního období, kdy vlčata ještě nejsou schopna lovu větší kořisti.

Kolik vlci ročně uloví potravy?

Vlčí potrava je velmi variabilní a nelze tak proto činit univerzální závěry, kolik srnců, jelenů a prasat vlci za rok uloví. Pro ilustraci je ale možné uvést příklad z podrobné studie ze severovýchodního Polska, kde byli vlci intenzivně sledovaní pomocí telemetrie. [20] Průměrná denní spotřeba masa byla 5,6 kg/den. Smečka s průměrnou velikostí 4,4 jedinců ulovila velkou nebo středně velkou kořist v průměru každý druhý den. Vzhledem k aktuální potravní nabídce tak smečka na 100 km² (10.000 ha) svého teritoria ročně ulovila 72 jelenů, 16 srnců a 31 prasat divokých. [21]

Technika lovu

Vlci jsou schopni svoji kořist pronásledovat i několik kilometrů. Svou oběť usmrcují zpravidla prokousnutím hrdla po předchozím útoku a sražením kořisti na zem. Konzumace ulovené kořisti začíná zpravidla otevřením hrudního koše a břišní dutiny nebo svalovinou končetin. Pak vlk konzumuje trup, hlavu a zbytky včetně kostí.

Při lovu hospodářských zvířat vlk neuplatňuje princip selekce, ale taktiku rozruchu. Snaží se rozehnat stádo a dostat kořist na odlehlé místo, kde ji usmrtí a může v klidu konzumovat.

Přírodní rovnováha

Vlci bývají při lovu velmi obezřetní a dlouho svoji kořist testují. Nemohou riskovat jakékoli poranění, to by pro ně mohlo znamenat život ohrožující handicap. Ze studií ze Severní Ameriky vyplývá, že vlci až polovinu svého času, alespoň v zimě, stráví v pohybu, kdy vyhledávají a „skenují“ velké množství kořisti. [22] Pouze 10-49 % útoků vlka končí úspěchem, proto se jejich nejčastější kořistí stávají zvířata slabá, mladá (nebo naopak příliš stará), nemocná nebo hůře smyslově vybavená.

Neznamená to ale, že vlci nejsou schopni ulovit silnou nebo zdravou kořist - například v hlubokém sněhu se individuální rozdíly mezi různě zdatnými jeleny nebo srnci stírají. Při lovu většinou upřednostňují samice před samci, čímž také výrazně přispívají k regulaci početních stavů kopytníků.

Výrazný podíl (65 %) zraněné nebo jinak zdravotně hendikepované kořisti vlka (především jelenů) byl zjištěn i na Slovensku. V oblastech trvalého výskytu vlků byli navíc jeleni o 10–12 % méně promořeni plicními parazity a z těchto oblastí pocházelo také 80 % tzv. zlatých trofejí jelenů a prasat divokých. [24]

Bude-li méně predátorů, populace kořisti se sice může zvětšit, objeví se však více nemocí nebo parazitů. To je jádro modelů popisujících vztahy mezi predátory, parazity a rezervoáry infekcí. Eliminací predátora se zvýší počet i podíl nakažených jedinců bez ohledu na to, zda predátor loví nakažené nebo zdravé jedince. [25]

Například studie provedená na Slovensku objevila nápadnou souvislost mezi absencí vlků a výskytem klasického moru prasat (KMP): pouhých 7 % z případů tohoto závažného onemocnění se objevilo v oblastech s trvalým výskytem vlků. Nositeli nákazy jsou v 95 % selata a lončáci do 1,5 roku věku, kteří jsou nejčastější vlčí kořistí. Mimo souvislý areál výskytu vlka prase divoké nemá přirozeného nepřítele a ani asanace případů KMP nezabránila šíření nákazy do přilehlých oblastí. V území trvale obývaném vlky se mor do dalších oblastí nešířil, protože konzumací nakaženého kusu včas zaniklo ohnisko nákazy. [26]

1994-1998: Bílá plocha na mapě představuje oblast, kde se trvale vyskytují vlci, šedé je území, kde vlci trvale nežijí. Malé tečky představují lokality výskytu moru divokých prasat (93 % v oblasti bez trvalého výskytu vlků, 7 % v oblasti s trvalým výskytem vlků). [27] [28]

Výhodný život ve smečkách

Život ve smečkách je pro vlky mnohostranně výhodný: nejnázorněji je to patrné při lovu, kdy vlci štvou kořist - většinou kopytníky několikanásobně těžší, než jsou oni sami. Nicméně i samotný vlk je schopný zabít svou největší kořist - dospělého losa, bizona, nebo pižmoně. [29] Čím je více vlků ve smečce, tím úspěšnější sice může být lov, ale zároveň nižší množství masa na jednoho vlka připadá. Proč tedy vlci žijí ve smečkách?

Ilustrace: Ludvík Kunc

Sociální organizace vlků je výsledkem dlouhého a složitého evolučního procesu, ale jeden z důvodů života ve smečkách může být dělení o „přebytek z lovu". Ulovená kořist je vyhledávaným zdrojem potravy pro další predátory - lišky, kuny, krkavce nebo medvědy. Například krkavci jsou schopni za den ze zabitého zvířete zkonzumovat více než 30 kg biomasy.

Čím větší je smečka, tím méně zůstane pro mrchožrouty. Samotný vlk může ztratit dvě třetiny ze svého úlovku, pár vlků polovinu, smečka deseti vlků jen 10 %. Využití přebytků pro své potomky nebo příbuzné vlky je to nejvýhodnější, co může vlk udělat, pokud má tak jako tak o potravu přijít.