Význam velkých šelem v lesním ekosystému

Vlk, rys a medvěd jsou v Evropě původními druhy šelem, které stojí na vrcholu pomyslné potravní pyramidy. Šelmy jako masožravci zasahují do populací divokých kopytníků, redukují jejich počet, a tím přispívají k udržování přírodní rovnováhy mezi býložravci a lesní vegetací. Vlci především lovem jelenů a divočáků, rys predací srnců. Takzvaná zpětná vazba zároveň zaručuje, že se tyto šelmy nepřemnoží a svoji kořist zcela nevyhubí. Pokud v lese žije hodně býložravých kopytníků, rys či vlk se začnou rozmnožovat a lovem sníží jejich počty. Úbytek potravy následně vede k většímu úhynu mláďat šelem nebo k odchodu dospělých jedinců do jiných oblastí.

Vyhubením vlků a rysů ztratili srnci a jeleni přirozené nepřátele. Nadměrné stavy zvěře spásají mladé stromky, lesní byliny a okusuje sazenice, čímž brání obnově lesa. Ten pak nedokáže vyrůstat přirozeně sám, ale je nutné zajišťovat jeho umělé vysazování a ochranu před okusem pomocí nákladných opatření. Důvodem přemnožení srnců a jelenů je kromě absence velkých predátorů i současné myslivecké hospodaření, které udržuje neúměrně vysoké počty kopytníků jejich (nejen) zimním přikrmováním. 

Význam velkých šelem coby řídící složky lesních ekosystémů byl prokázán v řadě studií především v Severní Americe, kde nenarušené přírodní oblasti poskytují vhodné příležitosti pro studium přírodních vztahů. Debaty o regulačních schopnostech vlků tu probíhaly již od 70. let minulého století a stále nejsou uzavřené, protože ne všechny studie regulační efekt predátorů potvrzují. [1] Současné poznatky z nám nejbližšího Bialowiezského pralesa (severovýchodní Polsko) naznačují, že v delších časových periodách se mohou uplatňovat oba procesy. Polští vědci na základě dlouhých časových řad od roku 1890 zjistili, že predace velkými šelmami má největší dopad na populace spárkaté zvěře v chladných, méně produktivních obdobích, kdy je hustota kopytníků nejnižší. Naopak za teplých a produktivních období s nejvyšší početností kopytníků je celkový predační efekt malý. [2] [3] [4]

Vliv velkých šelem na chování a zdravotní stav zvěře

Kromě přímé regulace ovlivňují velké šelmy i chování své kořisti. Pokud je lesní zvěř na vlka či rysa zvyklá, nezdržuje se dlouho na jednom místě, vykazuje plašší chování a stává se těžko ulovitelnou. Šelmy také zlepšují zdravotní stav své kořisti a brání šíření mnohých chorob. Například studie provedená na Slovensku objevila nápadnou souvislost mezi absencí vlků a výskytem klasického moru prasat (KMP): pouhých 7 % z případů tohoto závažného onemocnění se objevilo v oblastech s trvalým výskytem vlků. Nositeli nákazy jsou v 95 % selata a lončáci do 1,5 roku věku, kteří jsou nejčastější vlčí kořistí. Mimo souvislý areál výskytu vlka prase divoké nemá přirozeného nepřítele a ani asanace případů KMP nezabránila šíření nákazy do přilehlých oblastí. V území trvale obývaném vlky se mor do dalších oblastí nešířil, protože konzumací nakaženého kusu včas zaniklo ohnisko nákazy. [5]

1994-1998: Bílá plocha na mapě představuje oblast, kde se trvale vyskytují vlci, šedé je území, kde vlci trvale nežijí. Malé tečky představují lokality výskytu moru divokých prasat (93 % v oblasti bez trvalého výskytu vlků, 7 % v oblasti s trvalým výskytem vlků). [6] [7]

Pro vlky a rysy (kteří mají největší vliv na stavy spárkaté zvěře) není lov jednoduchou záležitostí - úspěšnost závisí na početnosti kořisti, ročním období a na tom, zda se jedná o území trvale obývané šelmami. Dlouholeté průzkumy ukázaly, že jen 10-49 % útoků vlka a 20-80 % útoků rysa končí úspěchem. [9] [10] Proto se nejčastější kořistí šelem logicky stávají zvířata slabá, mladá (nebo naopak příliš stará), nemocná nebo hůře smyslově vybavená. Právě díky tomuto negativnímu výběru (jako jednomu ze základních principů evoluce) vděčí populace býložravců (kořisti) a tím i šelem za dlouhodobé přežívání, neustálé zdokonalování a přizpůsobování se prostředí. Jelen, který nebyl dost ostražitý, aby zaregistroval blížící se nebezpečí nebo nebyl dost silný, aby predátorům unikl, za svou „nedostatečnost" zaplatil životem. Tím se uvolnil prostor a potrava pro ostatní zvířata, lépe přizpůsobená současným životním podmínkám (predačnímu tlaku a prostředí).

V polských Karpatech by zjištěno, že 82 % laní ulovených v zimě rysem bylo ve velmi špatné tělesné kondici, což byl poměr výrazně odlišný od náhodného vzorku získaného odstřelem. [11] Tatáž studie ovšem selektivní lov v případě vlků neprokázala, což naznačuje, že vlci nemusí lovit vždy jen nejslabší kořist, ale za nepříznivých klimatických podmínek - například v hlubokém sněhu, kde mají vlci výraznou výhodu - se rozdíly v individuální zdatnosti zvěře stírají a vlky ulovená kořist pak představuje náhodný vzorek z populace. [12] Přesnější výsledky z polských Karpat přinesl o 20 let později důkladnějším monitoringem Śmietana, [13] který sledoval vlky strženou zvěř celoročně. Zjistil, že podíl kolouchů ve špatné tělesné kondici byl mezi kořistí vlků výrazně vyšší, než jaký byl náhodný vzorek v populaci. Bylo také prokázáno, že mladí jeleni byli především v zimě a na jaře častější kořistí vlků než laně, což korespondovalo s jejich menší tukovou zásobou, a tedy i horší tělesnou kondicí ve srovnání s laněmi. [14]

Výrazný podíl hendikepovaných jelenů (65 %) a mladých divočáků (80 %) v kořisti vlka byl zjištěn i na Slovensku. V oblastech trvalého výskytu vlků byli navíc jeleni o 10-12 % méně promořeni plicními parazity a z těchto oblastí pocházelo také 80 % zlatých trofejí jelenů a černé zvěře. [15] Z výsledků publikovaných studií je zřejmé, že s výjimkou Polských Karpat vlci i rysi loví výrazně častěji samičí zvěř, čímž napravují v mnohých našich honitbách posunuté poměry pohlaví posílením podílu samců. [16] [17] [18] Odstraňování kondičně podprůměrných jedinců z populace je přitom také jedním z principů mysliveckého obhospodařování zvěře, především jako základní předpoklad úspěšného chovu srnčí zvěře a klíč k produkci kvalitních trofejí. [19]

Jak se této úlohy zhostil v České republice rys, můžeme pozorovat z vývoje průměrné hmotnosti vyvržených srnců v Pošumaví (oblasti se stálým výskytem rysa) a na jižní Moravě (bez trvalého výskytu rysa). Jak je patrné z grafu, zatímco v letech 1970-2000 průměrná hmotnost srnce na jižní Moravě trvale klesala, v Pošumaví se trvale zvyšovala. [21] Jsou jen dvě možnosti, jak zjištěný nárůst hmotnosti srnčí zvěře na Šumavě vysvětlit: bezchybným průběrným odstřelem na Šumavě (a zároveň jeho naprostým selháním na jihu Moravy) nebo instinktivním lovem kondičně špatných jedinců rysem.

Vývoj hmotnosti srnců (samci starší dvou let): A (černě) - jižní Morava; B (zeleně) - Šumava

Vliv přítomnosti velkých šelem na biodiverzitu

Výskyt velkých šelem představuje sám o sobě obohacení přírody o druhy, které neuváženými zásahy člověka v minulosti vyhynuly. Návrat přirozených predátorů však má i další dopady. Pojem biodiverzita neboli přírodní (biologická) rozmanitost zahrnuje rozmanitost druhů všech živých organismů, tedy rostlin, živočichů nebo hub. Širší definice chápou pod biodiverzitou také genetickou rozmanitost nebo pestrost ekologických procesů a projevů chování zvířat. Pokud ubývá druhů či se přírodní prostředí stává jednotvárnějším (homogennějším), je tím narušována nepředstavitelně provázaná síť vztahů a vazeb v přírodě. Tím se příliš z rovnováhy vychylují ekologické procesy, na kterých závisí budoucnost veškerého života Zemi. Méně rozmanitá příroda také hůře odolává nebo se obtížněji přizpůsobuje změnám prostředí. V neposlední řadě znamená pokles biodiverzity také ztrátu krásy a pestrosti přírody, kterou mnoho lidí tak obdivuje.

Nadměrné populace volně žijících kopytníků v České republice závažně poškozují vegetační kryt a biodiverzitu snižují. Existují studie, které potvrzují, že nadměrné spásání ničí přirozenou strukturu biotopů a připravuje o domov mnoho druhů ptáků. [22] Těm i dalším živočichům zároveň ubývají zdroje potravy. [23] Nedostatek vegetace mimo jiné ovlivňuje třeba i výskyt bezobratlých živočichů (motýlů, brouků a jejich larev atd.). Těmi se zase živí mnoho druhů ptáků, např. kuřata tetřeva. Současně ubývají i lesní byliny, včetně chráněných druhů. [24] Zatímco snižování početnosti kopytníků může být docíleno i vhodným mysliveckým hospodařením, výskyt a působení velkých šelem v přírodě má i další specifické přínosy, jež jsou bez jejich existence většinou nedosažitelné.

Změna chování divoce žijících kopytníků

Vlci a rysi v lese loví srnce, jeleny a divoká prasata. Tím mimo jiné ovlivňují i jejich chování. V hospodářských lesích střední Evropy vliv velkých šelem na přímou regulaci kopytníků nelze přeceňovat, a také ho není možné vždy od všech faktorů prostředí odfiltrovat. Dílčí výzkumy však ukazují, že i v hospodářských lesích umí velké šelmy lesníkům pomoci. Například na Slovensku byly zjištěny významné rozdíly v míře poškození lesa mezi různými regiony: zatímco v Nitranském kraji dosahovalo poškození zmlazení v průměru 75 %, v Prešovském a Košickém kraji jen 7–9 %. Autoři národní inventarizace a monitoringu lesů SR dávají tyto rozdíly do souvislosti právě s predačním účinkem vlků, kteří se trvale vyskytují na východě Slovenska, kdežto v Nitranském kraji chybí. Také ve vyšších polohách Moravskoslezských Beskyd v oblasti trvalého výskytu rysa (a s občasným výskytem vlka) není přirozená obnova listnatých dřevin blokována nadměrným okusem. Rovněž malá míra okusu mladých semenáčků v javornické národní přírodní rezervaci Razula je přičítána vlivu rysa. Možným mechanismem je právě častější změna stanoviště z důvodů snížení rizika predace, čímž se snižuje koncentrované vypásání přirozeného zmlazení na jedné lokalitě. Vyloučena není ani kombinace efektu větší různorodosti prostředí ve zkoumaných rezervacích, kdy na zemi ležící kmeny ztěžují útěkové možnosti. [25]

Důkladné studie sledující vliv návratu dříve vyhubených vlků v Yellowstoneském národním parku v Severní Americe ukázaly, že díky opětovnému výskytu vlků se změnilo chování jelenů. Ti se z obavy z útoku vlků přestali shlukovat v širokých říčních nivách, kde do té doby spásáním likvidovali příbřežní porosty vrb a topolů. Díky obnově příbřežních porostů se postupně vraceli také bobři, kteří se vrbami živí a ptáci, kteří hnízdí v křovinách.

Vliv velkých šelem na ostatní druhy skrze zbytky potravy

Vlci, rysi a medvědi mohou zvyšovat biodiverzitu také podporou mrchožroutů a rozkladačů, kteří se přiživují na zbytcích jimi stržené kořisti. V Białowiezském národním parku bylo zjištěno, že zbytky kopytníků jsou důležitým potravním zdrojem pro 30 druhů malých a středně velkých savců a ptáků. V případě absence vrcholových predátorů jsou kadávery přístupné jen sezónně, nejčastěji v zimě. Přítomnost vlka a rysa tak představuje předvídatelný, celoroční přísun živočišných zbytků. [26] Zbytky potravy stržené vlkem nebo rysem může využít také medvěd [27] nebo orel skalní. [28] Na druhou stranu stejné zbytky potravy mohou zároveň využívat populace malých šelem, jejichž nárůst může myslivecké hospodaření považovat za nežádoucí. Dosavadní studie však neprokázaly, že by k podobnému efektu v oblastech výskytu velkých šelem docházelo (viz dále).

Regulace malých šelem

Studiem dlouhých časových řad ve Švédsku v letech 1828-1910 byla potvrzena hypotéza, podle které je stoupající počet malých predátorů (lišek) zapříčiněn dvěma faktory:

1. změnou využití zemědělské půdy, která vedla ke zvýšení produktivity prostředí včetně nárůstu početnosti kořisti malých šelem (především hlodavců),
2. potlačením vrcholových predátorů (vlk, rys), kteří mohou početnost malých šelem regulovat „shora". [29]

Fakt, že se liška může stát potravou rysa ostrovida, byl potvrzen i na Šumavě, kde byla liščí srst nalezena v 5 % vzorků. [30] Skutečná míra predace může být vyšší vzhledem k tomu, že rys lišku částečně konzumuje jen v méně než dvou třetinách případů. [31] Důkladnější telemetrická studie ve Švédsku prokázala, že rys se může významně podílet na redukci lišek: 50 % známých případů úmrtí způsobil rys. Také početnost lišek ve sledovaném regionu poté, co území znovuosídlil rys, během 10 let trvale klesala. Následné analýzy vyhodnotily predaci rysem jako nejpravděpodobnější příčinu tohoto poklesu. [32]

Rovněž zkušenosti myslivců v Beskydech naznačují, že početnost lišek je menší v oblasti, kde se trvale vyskytuje rys. [33] Na Slovensku byl zjištěn výrazný predační efekt vlka na populaci lišek a toulavých psů, [34] podobně řada amerických studií prokázala nárůst početnosti jiných menších šelem – kojotů v oblastech, kde byli vlci vyhubeni, nebo naopak jejich pokles, pokud se vlci vrátili. [35]